| 10.kapitola Na to jsem čekal. Předpokládal jsem, že v této knize budeš hovořit o problémech celosvětového dosahu. Mohu tedy začít otázkou, která ti možná bude připadat elementární ? „Každá otázka si zaslouží odpověï. Otázky jsou jako lidé.“ Dobrá odpověï. Tak tedy poslouchej: je špatné dělat zahraniční politiku na základě zájmù vlastní země ? „Není. Z mého hlediska není nic“špatné“. Ale protože vím, jak toho slova užíváte, budu hovořit v kontextu vaší jazykové zvyklosti. Výrazu „špatný“ budu užívat ve smyslu „to, co neslouží vašim zájmùm“. Ostatně v tomto smyslu používám slov „správný“ a „špatný“ v jakémkoli rozhovoru s tebou. Ve skutečnosti však neexistuje nic správného ani špatného. Takže v tomto smyslu není špatné založit zahraniční politiku na zájmech vlastní země. Špatné je předstírat, že to neděláte. Většina zemí to přirozeně dělá. Něco udělají - nebo neudělají - z nějakého dùvodu, ale uvádějí dùvody jiné.“ A proč ? Proč to dělají ? „Protože všechny vlády si uvědomují, že by je lidé nepodporovali, kdyby znali skutečné dùvody většiny zahraničně politických rozhodnutí. To platí o všech vládách. Jen velmi málo vlád úmyslně neklame svùj národ. Klamání veřejnosti je součástí vládnutí - nebo? jen velmi málo lidí by si nechalo vládnout, kdyby je vláda nepřesvědčila, že její rozhodnutí jsou v zájmu občanù. Přesvědčit lidi není tak snadné, nebo? většina z nich si uvědomuje hloupé jednání vlád. Takže vlády musejí lhát, aby si udržely alespoò loajalitu občanù. Vlády dokazují pravdivost rčení, že lež se stane „pravdou“, když ji opakujete dostatečně dlouho. Lidé, kteří jsou u moci, nikdy nesmějí veřejnosti říci, jak se k moci dostali - ani co jsou ochotni udělat, aby si moc udrželi. Pravda a politika se nesnášejí, nebo? politika je uměním říkat jen to, co je třeba říci - a správným zpùsobem - aby se dosáhlo žádoucího cíle. Ne všechna politika je špatná, ale každá politika je praktické umění. Politici si uvědomují psychologii většiny lidí. Vědí, že většina lidí jedná ve vlastním zájmu. Proto se vás politici snaží přesvědčit, že jejich zájem je váš zájem. Vlády rozumějí sebezájmu. Proto tak dobře vymýšlejí programy, které poskytují občanùm rùzné věci. Vlády měly pùvodně velmi omezenou funkci. Jejich úkolem bylo „udržovat a chránit společnost“. Teprve když začaly poskytovat rùzné služby občanùm, začaly společnost spíš vytvářet než chránit.“ Nedělají vlády přesně to, co od nich lidé chtějí ? Nevytvářejí mechanismy, které lidem umožòují uspokojovat existenční potřeby ? Například v Americe klademe velký dùraz na lidskou dùstojnost, osobní svobodu, pracovní příležitost a nedotknutelnost dětí. Proto jsme si odhlasovali zákony a vyžadujeme od státu, aby zajistil příjem starým lidem; aby zaručil pracovní příležitost pro všechny - i pro ty, kteří žijí jinak než my a s jejichž zpùsobem života nesouhlasíme; aby zavedl zákony, které zakazují vykořis?ování dětí a zaručují dùstojný život rodinám s dětmi. „Takové zákony mluví ve prospěch vaší společnosti. Snažíte-li se uspokojit potřeby lidí, musíte si dávat pozor, abyste je nepřipravili o lidskou dùstojnost. Nesmíte jim vzít možnost uplatòovat svou osobní moc, tvořivost a vynalézavost, která jim umožòuje uvědomit si, že se o sebe dokážou postarat. Je to velmi jemná rovnováha. Zdá se, že vy lidé se pohybujete z jednoho extrému do druhého. Buï chcete, aby se stát staral o všechno, nebo chcete skoncovat se všemi státními programy a zákony.“ Problém je v tom, že je příliš mnoho lidí, kteří se o sebe nemohou postarat v takové společnosti, která nabízí ty nejlepší příležitosti jen skupině „vyvolených“; kteří se o sebe nemohou postarat v takové společnosti, kde majitelé bytù nepronajímají byty velkým rodinám, kde soukromé firmy nedávají stejnou příležitost ženám, kde spravedlnost je často výsledkem společenského postavení, kde preventivní zdravotní péče je dostupná jen těm, kteří mají dostatečný příjem, a kde existuje mnoho dalších forem diskriminace. „Vlády tedy musejí nahradit svědomí lidí ?“ Ne. Vlády jsou jejich svědomím, jejich vyjádřeným svědomím. Právě skrze vlády se lidé snaží napravit společenská zla. „Dobře řečeno. Ale znovu opakuji, že si musíte dávat pozor, abyste se neudusili v zákonech, které se snaží zaručit lidem možnost dýchat. Nemùžete uzákonit moralitu. Nemùžete nařídit rovnost. Musíte změnit vaše kolektivní vědomí. Vaše chování musí vycházet z vašeho bytí, musí být skutečným vyjádřením toho, čím jste.“ Zákony naší společnosti vyjadřují, kdo jsme. Každému jasně říkají: „Takhle to děláme tady v Americe. Tohle jsou Američané.“ „Možná v těch nejlepších případech. Ale většinou jsou vaše zákony vyjádřením toho, jak si vás představují vaše mocenské elity, ale jací ve skutečnosti nejste.“ Prostřednictvím zákonù dávají mocenské elity instrukce „neinformované většině“. „Přesně tak.“ A co je na tom špatného ? Jsou-li ti nejinteligentnější a nejlepší ochotni řešit problémy společnosti, nepřináší to užitek většině ? „To záleží na motivech této menšiny. Pro většinu není ve skutečnosti nic lepšího, než když si vládne sama.“ Anarchie. To nikdy nefungovalo. „Nemùžeš rùst a stát se velkým, když ti stát neustále říká, co máš dělat.“ Mohl bych namítnout, že vláda - tím myslím zákony, které jsme si odhlasovali - je odrazem naší společnosti. Mohl bych také uvést, že vysoce vyvinuté společnosti mají dobré zákony. „A především velmi málo zákonù. Nebo? vysoce vyvinuté společnosti nepotřebují hodně zákonù.“ Ale společnosti, které nemají vùbec žádné zákony, jsou primitivní společnosti, kde „moc znamená právo“. Zákony jsou naším pokusem zaručit všem lidem stejná práva bez ohledu na jejich osobní moc. Jak bychom mohli koexistovat bez zákonù, které jsme si společně odhlasovali ? „Neříkám vám, abyste žili ve světě bez zákonù. říkám jen, že by vaše zákony měly být založeny na vyšším pochopení a na vznešenější definici sebezájmu. Většina vašich zákonù vyjadřuje sebezájem těch nejmocnějších mezi vámi. Uvedu jeden příklad. Kouření. Zákon vám zakazuje pěstovat a užívat určitou rostlinu - konopí - nebo? vaše vláda tvrdí, že to pro vás není dobré. Táž vláda vám říká, že je v pořádku pěstovat a užívat jinou rostlinu – tabák - nikoli proto, že by to pro vás bylo dobré (vláda skutečně říká, že to je špatné), ale proto, že jste to vždycky dělali. Skutečný dùvod, proč se jedna rostlina nesmí pěstovat a druhá ano, nemá nic společného s vaším zdravím. Je to otázka ekonomiky. Jinými slovy otázka moci. Vaše zákony tudíž nevyjadřují to, co si o sobě myslí a čím chce být vaše společnost - vaše zákony vyjadřují zájmy mocenských elit.“ To není fér. Vybral sis situaci, jejíž rozpory jsou zřejmé. Většina situací taková není. „Právě naopak. Většina taková je.“ A existuje nějaké řešení ? „Mít co nejméně zákonù. Kouření marihuany není nezákonné ze zdravotních dùvodù. Marihuana není škodlivější než tabák nebo alkohol, jejichž užívání je zákonné. Proč je tedy zakázaná ? Protože kdyby byla povolena, zkrachovala by polovina farmářù, kteří pěstují bavlnu, a polovina dřevozpracovatelského prùmyslu. Konopí je jeden z nejužitečnějších, nejpevnějších a nejtrvanlivějších materiálù na vaší planetě. Nevyprodukujete lepší vlákno pro výrobu provazù, oděvù nebo papíru. Každý rok pokácíte sta tisíce stromù, abyste si mohli koupit nedělní noviny, kde si pak přečtete o ničení lesù na celém světě. Konopí by vám poskytlo materiál pro výrobu milionù novin a nemuseli byste porazit ani jediný strom. Konopí by nahradilo tolik jiných materiálù za desetinu ceny. A právě v tom to vězí. Kdyby bylo dovoleno pěstovat tuto zázračnou rostlinu - která má mimochodem úžasné léčivé vlastnosti - někdo by přišel o peníze. Proto je ve vaší zemi marihuana zakázaná. Z téhož dùvodu vám trvá tak dlouho, než začnete masově vyrábět auta s elektrickým pohonem, než začnete poskytovat levnou zdravotní péči, než začnete užívat sluneční energii v každém domě. Už léta k tomu máte potřebnou technologii. Proč to tedy neděláte ? Přemýšlej o tom, kdo by přišel o peníze, kdybyste to dělali ? Tam najdeš odpověï na svou otázku. Tak tohle je ta vaše úžasná společnost, na kterou jste všichni tak pyšní ? Tahle „úžasná společnost“ musí být dovlečena k tomu, aby začala myslit na společné dobro. Kdykoli se někdo zmíní o společném nebo kolektivním dobru, všichni začnou křičet „komunismus“ ! Jestliže poskytování služeb pro dobro většiny nevede k ohromným ziskùm nějakého jedince, pak je dobro většiny obvykle ignorováno. Tak tomu je nejen ve vaší zemi, ale na celém světě. Základní otázka, před kterou lidstvo dnes stojí, tedy zní: Je možné nahradit zájmy jedincù společným zájmem lidstva ? A jestliže ano, jak ? Ve Spojených státech se snažíte uspokojovat společný zájem prostřednictvím zákonù. Výsledek je hrozný ! Váš národ je nejbohatší a nejmocnější národ na světě a přitom má nejvyšší dětskou úmrtnost. Proč ? Protože chudí lidé si ve společnosti motivované ziskem nemohou dovolit kvalitní prenatální a postnatální zdravotní péči. To uvádím jako jeden z mnoha příkladù vašeho neúspěchu. Skutečnost, že dětská úmrtnost ve vaší zemi je vyšší než ve většině ostatních prùmyslových zemích, by vám měla dělat starost. Vy to však ignorujete. To jasně ukazuje, co jsou priority vaší společnosti. Ostatní země se starají o zabezpečení chudých, starých a nemocných lidí. Vy se staráte jen o bohaté a mocné. Pětaosmdesát procent amerických dùchodcù žije v chudobě. Tito dùchodci a většina lidí s nízkými příjmy nemají žádného „rodinného lékaře“, takže v případě vážného onemocnění jsou odkázáni na pohotovostní oddělení nemocnic. To znamená, že se jim nedostává prakticky žádné preventivní péče. Abys tomu dobře rozuměl, na lidech, kteří nemají peníze, se nedá vydělat... takoví lidé jsou naprosto neužiteční... A tohle je ta vaše úžasná společnost - “ Mluvíš o ní hrozně. A přece Amerika udělala pro chudé - tady i ve světě - mnohem víc než kterýkoli jiný národ. „Amerika udělala hodně, to je pravda. Ale jestlipak víš, že v poměru ke svému hrubému národnímu příjmu přispívá míò na zahraniční pomoc než mnoho menších zemí ? Než začneš být příliš sebeuspokojený, měl by ses rozhlédnout kolem sebe. Nebo? to je to nejlepší, co mùžete udělat pro chudé na tomto světě. Všichni se musíte ještě hodně učit. Žijete v dekadentní společnosti, která vším plýtvá. Prakticky všechno spotřební zboží záměrně vyrábíte tak, aby se brzy opotřebovalo. Auta stojí třikrát tolik a vydrží třikrát kratší dobu. Šaty se vám rozpadají po desátém vyprání. Do potravin padáváte chemikálie, aby se daly déle skladovat, i když to znamená, že si tím zkrátíte život. Vrcholným sportovcùm platíte nehorázné peníze, zatímco učitelé, kněží a výzkumní pracovníci, kteří se snaží najít léky proti smrtelným nemocem, se musejí o peníze doprošovat. Denně vyhazujete tolik potravin, že by to stačilo nasytit přes polovinu světa. Tohle není obžaloba, je to jen konstatování faktu. A netýká se to jen Spojených státù, nebo? podobný postoj se rozšiřuje epidemickou rychlostí po celém světě. Chudí na celém světě dřou jako mezci, aby neumřeli hladem, zatímco pár bohatých a mocných si hlídá a rozmnožuje hromady peněz, válí se na hedvábných prostěradlech a každé ráno se myje v koupelnách s pozlacenými kohoutky. A zatímco hladové děti umírají v náručích plačících matek, „vùdci“ jejich zemí se účastní politické korupce, která znemožòuje, aby se potraviny darované dobročinnými organizacemi ze zahraničí dostaly k hladovějícím lidem. Zdá se, že nikdo nemá dostatečnou moc změnit tuto situaci, ale ve skutečnosti problém není v moci. Zdá se, že k tomu nikdo nemá vùli. A tak to bude pokračovat tak dlouho, dokud lidé nepochopí, že neštěstí druhých je neštěstím jejich.“ Proč to nechápeme ? Jak se na tu hrùzu mùžeme denně dívat a nic proti tomu neudělat ? „Protože vás to nezajímá. Nemáte zájem. Celá vaše planeta prochází krizí vědomí. Musíte se rozhodnout, zda máte zájem o druhé.“ Připadá mi to patetické, ale musím se zeptat, proč nemilujeme členy své vlastní rodiny ? „Vy milujete členy své vlastní rodiny. Ale máte velmi omezený názor na to, kdo jsou členové vaší rodiny. Vy se nepovažujete za součást lidské rodiny, a proto problémy lidské rodiny nejsou vašimi problémy.“ Jak mohou národy na Zemi změnit svùj světový názor ? „To záleží na tom, jak jej chcete změnit.“ Jak mùžeme odstranit bolest a utrpení ? „Tím, že si vytvoříte nový model světa. Tím, že jej založíte na novém zpùsobu myšlení.“ To znamená ? „To znamená, že se musíte rozloučit se svým současným pohledem na svět. Dnes se díváte na svět jako na skupinu národních státù, které jsou na sobě nezávislé. Vnitřní problémy jednotlivých státù nepovažujete za problémy celé skupiny - dokud neohrožují skupinu jako celek (nebo ty nejmocnější členy). Skupina jako celek reaguje na problémy jednotlivých státù na základě svých vlastních zájmù. Nemá-li žádný člen skupiny co ztratit, nikdo se o nic nestará a problémy v jednotlivých státech mohou jít třeba k čertu. Tisíce lidí mohou umírat hlady, stovky lidí mohou být vražděny v občanských válkách, diktátoři a tyrani mohou plundrovat zemi, jejich ozbrojení hrdlořezové mohou znásilòovat, plenit a vraždit, zkorumpované režimy mohou šlapat po základních lidských právech - a zbytek světa ani nehne prstem. říkáte, že to je „vnitrostátní problém“. Jakmile jsou však ohroženy vaše zájmy, vaše investice, váš pohodlný život, sešikujete celý národ a snažíte se sešikovat celý svět a jdete tam, kam se i andělé bojí vstoupit. Prohlašujete, že to děláte z humanitárních dùvodù, že chcete pomoci utlačovaným národùm tohoto světa, zatímco prostě bráníte své vlastní zájmy. Dùkazem je fakt, že vás nezajímají země, ze kterých nic nemáte.“ Takže světová politická mašinérie je poháněna sebezájmem. A co je ve světě nového ? „Něco se bude muset změnit, chcete-li, aby se změnil svět. Musíte se začít dívat na zájmy druhých jako na své vlastní. K tomu dojde teprve tehdy, až změníte celosvětovou situaci a budete se podle toho chovat.“ Mluvíš o celosvětové vládě ? „Ano.“ 11.kapitola V první knize jsi slíbil, že v této knize budeš hovořit o problémech celosvětového dosahu, ale netušil jsem, že budeš mluvit o tomhle. „Je na čase, aby se svět probudil a uvědomil si, že jediným problémem lidstva je nedostatek lásky. Láska plodí snášenlivost, snášenlivost plodí mír. Nesnášenlivost plodí války a dívá se lhostejně na nesnesitelné podmínky. Láska nemùže být lhostejná. Láska to neumí. Nejrychlejší zpùsob, jak vytvořit svět, kde se všichni lidé budou milovat, je začít chápat celé lidstvo jako jednu velkou rodinu. Nejrychlejší zpùsob, jak chápat celé lidstvo jako jednu velkou rodinu, je přestat se izolovat jeden od druhého. Všechny národní státy na světě se musejí spojit.“ Organizaci spojených národù už máme. „Ta je bezmocná a impotentní. Aby fungovala, musela by se od základu změnit. To není sice nemožné, ale možná obtížné.“ Tak co tedy navrhuješ ? „Já nemám žádný „návrh“. Jen ti ukazuji fakta. Ty mi říkáš, co byste chtěli dělat, a já ti ukazuji rùzné zpùsoby, jak to realizovat. Jak by sis představoval vztahy mezi jednotlivými národy ?“ Použiji tvých slov. Kdyby záleželo na mně, vytvořil bych svět, kde by se všichni lidé milovali“. „Za toho předpokladu je třeba vytvořit novou světovou komunitu, kde bude mít každý stát stejné rozhodovací právo a proporcionální podíl na světových zdrojích.“ To nemùže fungovat. Bohaté národy se nikdy nevzdají své suverenity, bohatství a zdrojù ve prospěch národù chudých. A proč by to ostatně měly dělat ? „Protože to je v jejich zájmu.“ Ale bohaté národy to nechápou - a já si nejsem tak jist, zda to chápu já. „Kdybys mohl do vašeho hospodářství přidat miliardy dolarù ročně - dolarù, které by se použily k nakrmení hladových, k ošacení potřebných, k ubytování chudých, k zajištění sociálních jistot dùchodcù, k zlepšení zdravotní péče a k zajištění dùstojných životních podmínek pro všechny - nebylo by to v zájmu vašeho národa ?“ Někteří Američané by tvrdili, že to pomáhá chudým na úkor středních vrstev. A zatím jde všechno od deseti k pěti, zločinnost a nezaměstnanost roste, inflace připravuje lidi o celoživotní úspory, státní aparát je stále větší a ve školách se rozdávají prezervativy. „Mluvíš jako v rozhlase.“ Mnoho Američanù sdílí tyto obavy. „Pak jsou tedy krátkozrací. Copak nechápeš, že kdyby se do vašeho hospodářství vrátily miliardy dolarù, kterých byste mohli použít k zajištění dùstojných životních podmínek pro všechny - že by navždy přestal existovat dùvod k zločinu ? Copak nechápeš, že s přílivem dolarù by vznikaly nové pracovní příležitosti ? Že by státní aparát mohl být zredukován, protože by neměl tolik práce ?“ Myslím, že něco z toho by se mohlo uskutečnit - sice si neumím představit, že by se zmenšil státní aparát ! - ale odkud by se ty miliardy dolarù vzaly ? Z daní, které by vybírala tvoje nová světová vláda ? Jen další vybírání peněz od těch, kteří „si je vydělali“, a rozdávání těm, kteří se o sebe neumějí postarat ? „Takhle se na to opravdu díváš ?“ Já ne, ale hodně lidí si to mysli, a já jsem chtěl vyjádřit jejich názor. „O tom si promluvíme později. teï nechci odbočovat - ale později se k tomu vrátíme.“ Výborně. „Ptal ses, odkud by se ty peníze vzaly. Nemusely by jít z nových daní (i když členové nové světové komunity - individuální občané - by byli ochotní odevzdávat deset procent svého příjmu na zajištění potřeb celé společnosti). Nešly by ani z nových daní vybíraných místními vládami. Některé místní vlády by naopak mohly daně snížit. To všechno by bylo dùsledkem změny vašeho světového názoru, dùsledkem zjednodušení světové politické struktury.“ A kde by se vzaly ty peníze ? „Byly by to peníze, které byste nemuseli vyhazovat na zbrojení.“ Už rozumím ! Chtěl bys, abychom zrušili armádu. „Nejen vy. Ale všichni na celém světě. Nemyslím, že byste měli armádu zrušit úplně. Jen drasticky snížit počet vojákù. Mohli byste posílit místní policejní sbory, což stejně chcete udělat, ale stěžujete si, že na to nejsou peníze. Zároveò byste dramaticky omezili výrobu zbraní hromadného ničení.“ Zaprvé si myslím, že trochu přeháníš sumu, kterou bychom omezením výroby zbraní ušetřili. A zadruhé nevěřím, že by se ti někdy podařilo přesvědčit lidi, aby se vzdali své schopnosti bránit se. „Podívejme se na statistické údaje. V současné době (dnes je 25. března 1994) se na celém světě vydává na zbrojení přibližně trilion dolarù ročně. To je milion dolarù za minutu. Národy, které utrácejí nejvíc, by mohly investovat do společensky prospěšných programù, o kterých jsem se už zmínil. Takže větší a bohatší národy by pochopily, že to je v jejich zájmu – kdyby věřily, že to je možné. Ale větší a bohatší národy se nemohou vzdát své obranyschopnosti, nebo? se obávají, že by je napadly chudé národy, které jim závidí a chtějí získat jejich bohatství. Existují dva zpùsoby, jak překonat tuto hrozbu. 1) Sdílejte světové bohatství a zdroje se všemi národy na světě, takže nikdo nebude chtít ani potřebovat to, co má druhý, a všichni mohou žít dùstojným životem. 2) Vytvořte světovou organizaci, která bude řešit spory mezi národy mírovou cestou.“ To by lidé nikdy neudělali. „Už to dělají.“ Dělají ? „Ano. V současné době probíhá ve vašem světě velký politický experiment, který se o to pokouší. Tomuto experimentu se říká Spojené státy americké.“ Kterým, jak už jsi řekl, se to vùbec nedaří. „To je pravda. Musejí ještě hodně udělat, než se jim to podaří. (Ale o tom - a o postojích, které tomu brání budu mluvit později.) Přesto je to nejlepší experiment toho druhu. Jak říkal Churchill: „Demokracie je nejhorší systém, kromě všech ostatních.“ Váš národ byl první, který vzal volnou konfederaci jednotlivých státù a úspěšně je sjednotil do jedné soudržné skupiny, podléhající centrální vládě. V té době to žádný stát nechtěl udělat. Všechny státy se tomu zuby nehty bránily, nebo? se bály, že přijdou o svùj individuální charakter, a tvrdily, že taková unie nebude sloužit jejich zájmùm. Je dobré vědět, co se tehdy dělo. Zatímco byly jednotlivé státy spojeny ve volné konfederaci, neexistovala žádná skutečná vláda Spojených státù a tudíž žádná centrální moc, která by zajistila dodržování článkù Konfederace. Každý stát měl svou vlastní zahraniční politiku, některé dokonce uzavřely individuální obchodní dohody s Francií, Španělskem, Anglií a dalšími zeměmi. Jednotlivé státy konfederace mezi sebou obchodovaly, a přestože to zákon zakazoval, některé státy přirážely dovozní clo na zboží z druhých státù konfederace - stejně jako na zboží dovážené ze zámoří. Obchodníci, kteří chtěli prodávat nebo nakupovat, neměli na vybranou. Museli clo platit, protože neexistovala žádná centrální vláda, která by tomu zabránila. Jednotlivé státy proti sobě také válčily. Každý stát měl svou vlastní armádu a devět státù mělo své válečné námořnictvo. „Nešlapte po mně,“ mohlo být oficiálním mottem každého státu konfederace. Polovina státù tiskla své vlastní peníze. (Přestože Konfederace to prohlásila za nezákonné ! ) Zkrátka a dobře, vaše pùvodní státy, které se spojily podle článkù konfederace, se chovaly přesně tak, jak se dnes chovají nezávislé národy. Přestože viděly, že dohody jejich Konfederace nefungují, zarytě se odmítaly podrobit centrální vládě, která jediná by mohla zaručit dodržování těchto dohod. Nicméně časem se několika progresivním vùdcùm podařilo přesvědčit většinu lidí, že by vytvořením nové federace získali mnohem víc, než by kdy mohli ztratit. Obchodníci by ušetřili a měli by větší zisky, nebo? jednotlivé státy by už nemohly vymáhat dovozní clo za zboží dovezené z druhých státù Konfederace. Vlády by ušetřily a mohly by investovat do společensky prospěšných programù a služeb, protože by nemusely vydávat peníze na obranu proti druhým státùm Konfederace. Lidem by spolupráce mezi jednotlivými státy přinesla větší bezpečí a prosperitu. A žádný stát by neztratil nic na své velikostí, naopak by se stal ještě větším. A přesně to se také stalo. Totéž by se mohlo stát se sta šedesáti národními státy světa, kdyby se spojily ve Světové federaci. Takové politické uspořádání by mohlo skoncovat s válkami.“ A jak ? Neshody mezi národy by trvaly i nadále. „Tak tomu bude, dokud se lidé nepřestanou poutat na vnější věci. Jediné opravdové řešení, jak skoncovat s válkami, je duchovní řešení. Teï ale hovoříme o geopolitickém řešení. Ve skutečnosti je třeba skloubit obě tato řešení. Chcete-li změnit svùj život, musíte žít svou duchovní pravdu v praktickém životě. Dokud se to nestane, nepřestanou existovat neshody. V tom máš pravdu. Ale nemusejí být války. Lidé se nemusejí zabíjet. Válčí snad mezi sebou Kalifornie a Oregon, Maryland a Virginia, Visconsin a Ilinois ?“ Neválčí. „A proč ne ? Nedochází mezi nimi občas k neshodám a sporùm ?“ Myslím, že občas ano. „To je naprosto jisté. Ale tyto státy se mezi sebou dobrovolně dohodly, že budou dodržovat určité zákony týkající se společných záležitostí, zatímco si ponechaly právo schvalovat vlastní zákony, které se týkají jejich vnitrostátních záležitostí. A dojde-li opravdu k nějakému sporu v dùsledku odlišných interpretací zákona, celý případ se předá k posouzení federálnímu soudu, který má pravomoc spor vyřešit. A v případě, že neexistuje žádný precedens nebo jiný zpùsob, jak záležitost uspokojivě vyřešit, státy pošlou své zástupce na příslušné ministerstvo centrální vlády, aby se pokusili navrhnout úpravu zákona, který by přinejmenším vedl k rozumnému kompromisu. Tak funguje vaše federace. Prostřednictvím soudního systému, který interpretuje zákony a zajiš?uje jejich dodržování - je-li nutno, pak i s pomocí ozbrojené moci. Ačkoli nikdo netvrdí, že by se tento systém nedal zlepšit, tento politický nástroj funguje už přes dvě stě let ! Je nepochybné, že podobný systém bude fungovat také mezi národními státy.“ Jestliže je to tak jednoduché, proč to ještě nikdo nevyzkoušel ? „Několik takových pokusù se již uskutečnilo. Vaše Společnost národù byla prvním. Organizace spojených národù je posledním. První pokus bohužel neuspěl a druhý je jen minimálně efektivní, protože - stejně jako třináct státù pùvodní americké Konfederace - členské státy (zejména ty nejmocnější) mají strach, že by tímto novým politickým uspořádáním víc ztratily než získaly. Dùvod je zřejmý: „Mocenská elita“ má větší zájem na udržení vlastní moci než na zlepšení kvality života pro všechny. Bohatí vědí, že by taková Světová federace zlepšila životní podmínky chudých - ale obávají se, že by to bylo na jejich úkor… a oni se ničeho nechtějí vzdát.“ Nejsou jejich obavy oprávněné ? Nebo je nerozumné snažit se udržet si to, čeho jsme se tak dlouho snažili dosáhnout ? „Zaprvé není pravda, že by se bohatí museli vzdát svého bohatství jen proto, aby chudí dostali víc. Jak už jsem řekl, stačilo by, kdybyste vzali ten trilion dolarù, které byste každoročně ušetřili na zbrojení, a použili je na humanitární účely. Nemuseli byste utratit ani halíř ze svého bohatství. (Samozřejmě mùžeš namítnout, že by na to doplatily mezinárodní zbrojařské společnosti - stejně jako jejich zaměstnanci a všichni, jejichž bohatství je závislé na konfliktním vědomí vašeho světa, Je-li však něčí existence závislá na tom, že svět žije v neustálém konfliktu, pak tato závislost možná vysvětluje, proč váš svět brání jakémukoli pokusu vytvořit podmínky pro trvalý mír.) Pokud jde o tvou druhou otázku, je-li vaše vědomí orientováno výhradně na vnější svět, pak vaše snaha udržet si majetek není nerozumná.“ Cože ? „Jestliže vám největší životní uspokojení přinášejí zážitky dosažitelné pouze ve vnějším světě, pak se nikdy nebudete chtít vzdát ani špetky toho, co jste nahromadili. A pokud ti, kteří nemají nic, přisuzují své neštěstí nedostatku materiálních statkù, pak jsou na tom stejně. Budou neustále chtít všechno, co máte vy, a vy budete neustále odmítat dělit se s nimi. Proto jsem říkal, že jestliže existuje nějaké řešení, jak skoncovat s válkou, pak je to duchovní řešení. Každý geopolitický problém, stejně jako každý osobní problém, je nakonec problém duchovní. Celý život je duchovní záležitost a všechny životní problémy jsou duchovního pùvodu a proto jsou řešitelné jedině duchovním zpùsobem. Války vznikají proto, že někdo má něco, co někdo jiný chce. Proto někdo dělá něco, co někdo jiný nechce. Všechny konflikty jsou dùsledkem nesprávně zaměřené touhy. Pouze vnitřní mír mùže být trvalý. Každý by měl hledat klid ve své duši. Najdeš-li vnitřní klid, zjistíš, že mùžeš žít š?astně i ve vnějším světě. To znamená, že se obejdeš bez materiálních statkù vnějšího světa. „Nepotřebovat“ materiální věci ti dává ohromnou svobodu. Především tě to osvobodí od strachu, že je něco, co nikdy nebudeš mít, že přijdeš o něco, co máš, nebo že bez nějaké věci nebudeš nikdy š?astný. Nezávislost na materiálních věcech vás osvobozuje od zlosti. Zlost je vyjádřený strach. Nemáte-li se čeho bát, nic vás nemùže rozzlobit. Nejste rozzlobení, když nedostanete, co jste chtěli, protože vaše chtění nebylo nutností. Proto se nebojíte možnosti, že něco nezískáte. A proto nemáte zlost. Nerozzlobí vás, když vidíte, jak druzí dělají něco, co si nepřejete, protože nepotřebujete, aby něco dělali nebo nedělali. A proto nemáte zlost. Nerozzlobí vás, když se k vám někdo chová nepřátelsky, protože nepotřebujete, aby se k vám choval přátelsky. Nerozzlobí vás, když vás někdo nemiluje, protože nepotřebujete, aby vás miloval. Nerozzlobí vás, když je k vám někdo krutý nebo když vám chce ublížit, protože nepotřebujete, aby se choval nějak jinak, a navíc je vám jasné, že vám stejně nemùže ublížit. Nerozzlobíte se, ani když vám někdo chce vzít život, protože nemáte strach ze smrti. Nemáte-li strach, pak mùžete přijít o všechno ostatní a stejně se nerozzlobíte. Intuitivně si uvědomujete, že všechno, co jste kdy vytvořili, lze vytvořit znovu, nebo - což je mnohem dùležitější - že na tom stejně nezáleží. Jakmile najdete vnitřní klid, žádná vnější okolnost nemùže ovlivnit stav vaší mysli. To neznamená, že odmítáte všechna tělesná uspokojení. Ani zdaleka ne. Naopak si uvědomujete svou tělesnou existenci mnohem intenzivněji než předtím. Váš zájem o tělesné uspokojení je však svobodný, nikoli nucený. Tělesné vjemy vnímáte proto, že je vnímat chcete, nikoli proto, že je vnímat musíte, abyste se cítili š?astní nebo abyste ospravedlnili svùj smutek. Tato jednoduchá změna - pokud by o ni usilovali všichni - by vnesla do vašeho světa trvalý mír a spravedlnost. Neexistuje žádný jiný recept. Světový mír je osobní záležitost. Musíte změnit své vědomí nikoli svou vnější situaci.“ Jak mùžeme najít vnitřní klid, když jsme hladoví ? Jak mùžeme najít vnitřní klid, když máme žízeò ? Jak mùžeme být klidní, když je nám zima a nemáme kde bydlet ? Jak se mùžeme ubránit zlosti, když naši milovaní umírají bezdùvodně ? Mluvíš tak poeticky, ale je poezie praktická ? Co mùže říci matce z Etiopie, která se bezmocně divá, jak její zesláblé dítě umírá hladem, protože nemá skývu chleba ? Co mùže říci muži z Hondurasu, který umírá s kulkou v hrudi, protože se snažil zastavit armádu, jež mu chtěla vzít jeho vesnici ? A co říká ženě z Brooklynu, která byla osmkrát znásilněna bandou chuligánù ? Co říká šestičlenné irské rodině, kterou zabila bomba, již dali teroristé do kostela těsně před nedělní mší ? „Je těžké to poslouchat, ale řeknu ti tohle: Ve všem je dokonalost. Snaž se ji vidět. To je změna vědomí, o které hovořím. Nic nepotřebuj. Nic nechtěj. Spokoj se s tím, co přichází. Vnímej své pocity. Plač svým pláčem. Směj se svým smíchem. Važ si své pravdy. Až skončíš, uklidni se a uvědom si, že já jsem Bùh. Jinými slovy, uprostřed nejhorší tragédie vnímej její nádheru. I ve chvíli, kdy umíráš s kulkou v hrudi, i ve chvíli, kdy jsi znásilòován. Vím, že se ti to zdá nemožné. Když se však sjednotíte s Božím vědomím, budete toho schopni. Samozřejmě že to dělat nemusíte. Všechno záleží na tom, jak chcete prožívat přítomný okamžik. V okamžiku strašné tragédie se musíte uklidnit a ponořit se do hlubiny své duše. Když nad tím nemáte žádnou kontrolu, děláte to automaticky. Mluvil jsi někdy s někým, kdo náhodou sjel z mostu do řeky ? Nebo s někým, na koho někdo mířil revolverem ? Nebo s někým, kdo se málem utopil ? Tito lidé ti řeknou, že v takovém okamžiku se čas zastavil, že se cítili naprosto klidní a že neměli sebemenší strach. „Nemějte strach, nebo? jsem s vámi.“ To říká poezie člověku v tragickém okamžiku. V té nejtemnější chvíli budu tvým světlem. Budu tvou útěchou a dám ti sílu. Proto neztrácejte víru ! Jsem váš pastýř. Uložím vás na zelených pastvinách. Povedu vás podél klidných vod. Uklidním vaši duši a povedu vás cestou spravedlnosti. A přestože jdete údolím stínù smrti, nebudete se bát ničeho zlého, nebo? já jsem s vámi. Já vás utěším. Prostírám vám stùl v přítomnosti vašich nepřátel. Pomažu vám hlavu olejem. Váš pohár se naplní. Dobro a milosrdenství vás bude doprovázet po celý život a budete přebývat v mém domě - a v mém srdci - navždy.“ | ||