| 12.kapitola To je úžasné. To, co jsi právě řekl, je úžasné. Přál bych si, aby to lidé pochopili. Přál bych si, aby tomu porozuměli a aby tomu uvěřili. „Tato kniha jim pomùže. I ty jim pomáháš. Snažíš se zvýšit úroveò kolektivního vědomí. To by měli dělat všichni.“ Ano. Mùžeme teï hovořit o něčem jiném ? Myslím, že bychom si měli promluvit o některých názorech mnoha lidí. Mnoho lidí se domnívá, že chudí dostávají dost, že bohatí by měli přestat platit daně - které je vlastně trestají za to, že celý život tvrdě pracovali a někam to dotáhli“. Tito lidé věří, že chudí jsou chudí proto, že chudí chtějí být. Někteří se vùbec nesnaží. Raději se nechají podporovat státem, než aby se živili prací. Mnoho lidí si myslí, že přerozdělování bohatství je socialistické zlo. Citují Komunistický manifest - „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb,“ - jako dùkaz ïábelského pùvodu myšlenky, že každý by měl přispívat k zajištění lidské dùstojnosti všech. Tito lidé věří, že každý by se měl starat jen o sebe“. Když jim někdo řekne, že to je chladné a bezcitné, ohrazují se tím, že každý má stejnou příležitost; tvrdí, že nikdo není v nevýhodě; že když oni „to někam dotáhli“, totéž mùže udělat každý a jestliže to někdo neudělá, pak je to jen jeho vina. „A tobě se zdá, že to je arogantní názor, zakořeněný v nevděčnosti.“ Ano. Ale co si myslíš ty ? „Já si nemyslím nic. Je to prostě názor. Pokud jde o názory, dùležité je jen jedno; zda je vám určitý názor k něčemu dobrý. Zda je vám užitečný z hlediska toho, čím jste a čím chcete být ? Tohle je otázka, kterou si musí položit každý. Je pro mě dobré, když si tohle myslím ? Na světě jsou lidé - vlastně celé skupiny lidí - kteří se narodili v nepříznivých podmínkách. To je zcela zřejmé. Je však také pravda, že na metafyzické úrovni není nikdo v nevýhodě, nebo? každý si pro sebe vytváří přesně takové lidi, události a okolnosti, jaké potřebuje k uskutečnění toho, co uskutečnit chce. Vybíráte si všechno. Vybíráte si své rodiče. Svou vlast. Všechny okolnosti vašeho návratu. Celý život si neustále vybíráte a vytváříte lidi, události a okolnosti, které vám poskytnou přesně takovou příležitost, jakou potřebujete k tomu, abyste poznali sami sebe takové, jací opravdu jste. Jinými slovy, nikdo není v nevýhodě z hlediska toho, čeho chce dosáhnout jeho duše. Duše si například mùže přát žít ve zmrzačeném těle nebo v represivní společnosti, aby mohla žít v podmínkách, které jsou nutné k dosažení toho, čeho chce dosáhnout. Takže lidé, kteří jsou „postižení“ ve fyzickém smyslu, žijí vlastně v dokonalých podmínkách v metafyzickém smyslu.“ Co z toho vyplývá ? Měli bychom pomáhat „postiženým“, nebo si prostě uvědomit, že na tom jsou přesně tak, jak sami chtějí, a umožnit jim, aby si „vyřešili svou karmu“ ? „To je velmi dobrá - a velmi dùležitá - otázka. Pamatuj si, že všechno, co si myslíš, děláš a říkáš, je odrazem toho, čím ses rozhodl být. Stále se k tomu vracím, protože to je to jediné, co tady děláte. To je jediný cíl vaší duše. Snažíte se vytvářet a prožívat to, čím skutečně jste. V každém okamžiku vytváříte sami sebe. Setkáte-li se s někým, kdo se vám z hlediska vašeho světa jeví nějakým zpùsobem postižený, musíte si položit otázku: Kdo jsem a čím chci být ve vztahu k tomuto člověku ? Jinými slovy, kdykoli někoho potkáte za jakýchkoli okolností, vaše první otázka by měla být: Co tady vùbec chci ? Posloucháš ? Vaše první otázka musí být: Co tady chci ? Nikoli; Co tady chce ten druhý ?“ To je to nejzajímavější, co jsem kdy slyšel o postoji k druhým lidem, A také to odporuje všemu, co mě kdy učili. „To vím. Ale vaše lidské vztahy jsou v tak hrozném stavu proto, že se vždycky snažíte zjistit, co chtějí druzí - místo abyste myslili na to, co chcete vy. Pak se musíte rozhodnout, zda jim to dáte. A rozhodujete se takto: Začnete hledat něco, co byste od druhého mohli potřebovat. Jestliže nic nenajdete, váš dùvod něco mu dát zmizí. Vidíte-li však něco, co od něho chcete, pak se snažíte dát mu, co chce on. A potom jste nespokojení - zejména když vám druhý nakonec nedá, co chcete. Tato hra má jednoduchá pravidla. Ty uspokojíš moje potřeby a já uspokojím tvoje. A přece smyslem veškerých lidských vztahù - vztahù mezi jednotlivci i mezi národy - je něco jiného. Cílem vašeho posvátného vztahu ke každému člověku, místu nebo předmětu není zjistit, co kdo chce nebo potřebuje, nýbrž přijít na to, co potřebujete k tomu, abyste mohli být tím, čím chcete být. Proto jsem stvořil také vztahy k ostatním věcem. Kdybych to byl neudělal, mohli byste žít ve vakuu, v prázdnu, v nerozlišenosti Věčného bytí, odkud jste přišli. V tomto Bytí však pouze jste, ale nemùžete vnímat sami sebe jako něco individuálního, protože tam není nic, čím byste nebyli. Proto jsem vymyslil zpùsob, jak mùžete stále znovu vytvářet a uvědomovat si sami sebe. Za tím účelem jsem vám poskytl: 1) Relativitu - systém, v němž mùžete existovat ve vztahu k něčemu jinému. 2) Zapomnětlivost - proces, který vám umožòuje neuvědomovat si, že relativita je pouhý trik a že vy jste vším. 3) Vědomí - stav Bytí, v němž se vyvíjíte, dokud nedosáhnete Božství. V tomto modelu existence je vědomí vším. Vědomí - neboli to, co si opravdu uvědomujete - je základem veškeré pravdy a tudíž veškeré duchovnosti.“ Ale jaký má tohle všechno smysl ? Nejdřív to zařídíš tak, abychom zapomněli, kdo jsme, jen proto, abychom se na sebe pak mohli rozpomenout ? „Ne tak docela. Abyste mohli vytvářet to, co jste a čím chcete být. To je Boží existence. Jsem to já - skrze vás. A to je smysl veškerého života. Skrze vás si uvědomuji, kdo a co jsem já. Bez vás bych to věděl, ale nemohl bych to prožívat. Uvědomování a prožívání jsou dvě rùzné věci. Já osobně dávám přednost prožívání. A skutečně to dělám. Skrze vás.“ Zdá se, že jsem zapomněl svou pùvodní otázku. „Boha neudržíš v mezích jednoho námětu. Vra?me se tedy zpátky.“ Už to mám - jak přistupovat k těm méně š?astným. „Především se musíš rozhodnout, kdo a co jsi ve vztahu k ním. Rozhodneš-li se, že budeš pomocníkem, pak se tím snaž být co nejlépe. A uvědom si, že tvá schopnost být pomocníkem nemá nic společného s tím, co dělají nebo jsou druzí. Někdy druhému pomùžeš nejvíc, když si ho nevšímáš a tím mu umožníš, aby si pomohl sám. Pamatuj si, že ta největší pomoc, jakou někomu mùžeš poskytnout, je probudit ho, aby si mohl uvědomit, čím skutečně je. Je mnoho zpùsobù, jak to udělat. Někdy je třeba ho mírně postrčit, jindy je lepší nechat ho na pokoji. (Všichni rodiče to znají a denně se tím trápí.) Máš možnost přimět ty méně š?astné, aby se na sebe dívali jinak. I ty se musíš na ně dívat jinak, nebo? díváš-li se na ně jako na neš?astníky, pak neš?astníky budou. Ježíš měl úžasnou schopnost vidět každého člověka tak, jaký skutečně byl. Odmítal povrchní zdání. Odmítal věřit tomu, co si o sobě druzí myslí. Vždycky měl vznešenější představu a vždycky ji každému nabídl. Vždycky však respektoval rozhodnutí druhých. Od nikoho nevyžadoval, aby jeho vyšší představu přijal. S každým člověkem jednal ohleduplně - a když někdo chtěl žít jako člověk, který potřebuje pomoc, Ježíš ho neodsuzoval za jeho špatný úsudek, ale dovolil mu, aby svùj život miloval - a láskyplně mu pomáhal uskutečnit jej. Nebo? Ježíš věděl, že někteří lidé se nejrychleji stanou tím, čím jsou, když si zvolí cestu lidí, jakými nejsou. Jejich cestu nepovažoval za nedokonalou a nikdy ji neodsuzoval. Díval se na ni také jako na „dokonalou“ a tak podporoval každého v jeho snaze být tím, čím chce být. Proto každý, kdo Ježíše požádal o pomoc, pomoc dostal. Ježíš nikoho neodmítal - ale dával si pozor, aby pomoc, kterou poskytuje, skutečně posilovala upřímnou touhu druhého. Jestliže někdo upřímně hledal osvícení, Ježíš mu dal potřebnou sílu, odvahu a moudrost. Byl všem příkladem a povzbuzoval je, aby v něho alespoò věřili, když už nemohou udělat nic jiného. Nikdy by je nezavedl na nesprávnou cestu. Mnoho lidí v Ježíše věří - a on jim dodnes pomáhá. Nebo? jeho duše je věrná svému předsevzetí, že bude probouzet ty, kteří probuzení hledají a kteří chtějí žít v Bohu. Nicméně byl milosrdný i k těm, kteří v něho nevěřili. Proto odmítal pokrytectví - stejně jako jeho otec v nebi - a nikoho nikdy neodsuzoval. Všem poskytoval přesně takovou pomoc, jakou vyžadovali, když jim byl předtím řekl, jakou pomoc mohou dostat. Nikdy nikomu pomoc neodmítl a už vùbec by to neudělal jen proto, že by zastával názor, „jak si usteleš, tak si lehneš“. Ježíš si uvědomoval, že když lidem poskytne takovou pomoc, o jakou žádají, místo aby jim nabízel pomoc, kterou chce poskytnout on, že je posiluje na takové úrovni, na jaké jsou jeho pomoc schopni přijmout. Tak to dělají všichni velcí Mistři. Ti, kteří žili na vaší planetě v minulosti, i ti, kteří tu žijí dnes.“ Teï jsi mě trochu zmátl. Kdy naše pomoc druhé lidi oslabuje ? A kdy jim brání v rùstu ? „Když jim nabízíš pomoc takovým zpùsobem, která je činí závislými, místo aby je podněcovala k nezávislosti. Když z falešného soucitu druhým dovolíš, aby se začali spoléhat na tebe, místo aby se spoléhali na sebe. To není soucit, to je nucení. Máš nutkání uplatòovat svou moc. Rozdíl mezi soucitem a nutkáním projevit svou vlastní moc je velmi jemný. Někdy si opravdu myslíš, že někomu upřímně pomáháš, ale zatím se jen vyžíváš ve své moci. Na to si musíš dávat dobrý pozor. Nebo? se cítíš mocný přesně do té míry, jak dovolíš druhému, aby se na tobě stal závislým. A to ti samozřejmě dělá velice dobře. Tento druh pomoci je však afrodiziakum, které svádí slabé. Slabým bychom měli pomáhat proto, aby se stali silnými, nikoli proto, aby se stali ještě slabšími. Tohle je problém mnoha sociálních programù, nebo? často dělají to druhé. Sociální programy jsou někdy samoúčelné. Jejich cílem mùže být ospravedlnění jejich vlastní existence stejně jako pomoc potřebným. Kdyby byla státní podpora omezená, lidé by dostali pomoc jen tehdy, když to opravdu naléhavě potřebují, takže by se na sociální podpoře nemohli stát závislými. Stát si uvědomuje, že pomoc je moc. Proto státy nabízejí pomoc co největšímu množství lidí, nebo? čím více lidem pomohou, tím více lidí pomùže jim. Koho stát podporuje, ten podporuje stát.“ To znamená, že bychom neměli přerozdělovat bohatství. Komunistický manifest je ïábelský výmysl. „Ïábel sice neexistuje, ale já rozumím, co tím chceš říct. Myšlenka, z níž vychází prohlášení „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“, je krásná. V podstatě říká, že jste všichni bratři. Realizace této myšlenky však mùže být hrozná. Sdílení bohatství musí být zpùsob života, nikoli nařízení státu. Lidé by měli sdílet své bohatství dobrovolně, nikoli z donucení.“ A tady se k tomu opět vracíme, státy jsou lidé a státní programy jsou mechanismy, jejichž prostřednictvím lidé sdílejí své bohatství. A já tvrdím, že se lidé kolektivně skrze své politické systémy rozhodli bohatství sdílet, protože ze zkušenosti vědí, že „bohatí“ obvykle nesdílejí své bohatství s „chudými“. Ruský mužik by se byl nikdy nedočkal, kdyby měl čekat, až ruská šlechta začne sdílet své bohatství - které získala z tvrdé práce mužikù. Mužici dostali jen tolik, aby neumřeli hlady, aby mohli obdělávat pùdu - a obohacovat šlechtu. Tady máš krásný příklad závislého vztahu ! Takové nemravné uspořádání je horší než cokoli, co vymyslil stát. A právě proti tomu se mužíci vzbouřili. Stát, který měl zaručit rovnost všem, se zrodil z nespokojenosti nad tím, že „bohatí“ nechtěli dobrovolně sdílet své bohatství s „chudými“. Bylo to, jak řekla Marie Antoinetta o hladovějících masách, protestujících pod jejími okny, zatímco ona se koupala ve zlaté vaně a pojídala importované hrozny: „A? jedí dorty !“ Právě proti tomuto postoji se utlačovaní vždycky bouřili. Právě takové podmínky plodí revoluce a vedou k vytváření takzvaných despotických státù. Státy, které „berou bohatým a dávají chudým“, jsou považovány za despotické; a za jaké považuješ státy, které se nesnaží zabránit tomu, aby bohatí vykořis?ovali chudé ? Zeptej se mexického rolníka. říká se, že dvacet nebo třicet rodin - bohatá a mocná elita - doslova vládne Mexiku (především proto, že je vlastní), zatímco dvacet nebo třicet milionù Mexičanù žije v naprosté bídě. Proto se mexičtí rolníci v letech 1993-94 vzbouřili. Je totiž rozdíl mezi elitistickým státem a státem, kterému vládne lid skrze svobodně zvolenou vládu. Nejsou lidové vlády vytvářeny rozzlobenými lidmi, nespokojenými s hluboce zakořeněným sobectvím lidské povahy ? Nejsou státní, programy snahou o nápravu lidské neochoty zjednat nápravu z vlastní vùle ? Nevznikají právě z toho dùvodu zákony, které zajiš?ují dùstojnou existenci všem; například zákony zajištující slušné bydleni nebo zákony zakazující vykořis?ování dětské práce ? Nebylo zavedení sociálního pojištění snahou státu poskytnout starým lidem něco, co jim nechtěly nebo nemohly poskytnout jejich vlastní rodiny ? Jak se slučuje naše nenávist ke státní kontrole s naší neochotou udělat cokoli z vlastní vùle ? Před tím, než stát donutil bohaté uhlobarony, aby zavedli bezpečnostní opatření v dolech, horníci pracovali v příšerných podmínkách. Proč taková opatření nezavedli uhlobaroni z vlastní vùle ? Protože by to snížilo jejich zisky ! Nikdy je nezajímalo, kolik horníkù umře v jejich nebezpečných dolech jen proto, aby zvyšovali jejich zisky. Před tím, než stát zavedl minimální hodinovou mzdu, podnikatelé platili dělníkùm otrocké mzdy. Ti, kteří mluví o „starých dobrých časech“, říkají: „A co má být ? Aspoò dali dělníkùm práci. A koneckoncù, kdo riskuje ? Dělník ? Vùbec ne ! Všechno riziko na sebe bere investor, majitel ! Takže ten by měl být odměněn nejlépe.“ Každý, kdo si myslí, že by zaměstnavatelé měli zacházet slušně se zaměstnanci, na kterých závisí jejich zisky, je označován za komunistu. Každý, kdo si myslí, že by nikomu nemělo být odepřeno bydlení jen proto, že má jinou barvu kùže, je označován za socialistu. Každý, kdo si myslí, že by ženám neměla být odpírána práce jen proto, že jsou ženy, je označován za radikálního feministu. A když se státy, prostřednictvím svých zvolených představitelù, pokoušejí řešit problémy, jež bohatí a mocní řešit odmítají, jsou považovány za despotické. (Samozřejmě ne lidmi, kterým pomáhají. Pouze těmi, kteří odmítají poskytnout pomoc sami.) Nikde to není zjevnější než ve zdravotnictví. Americký prezident a jeho žena prohlásili v roce 1992, že není spravedlivé, aby miliony Američanù neměly přístup k preventivní zdravotní péči; celý národ začal debatu, do které byli nakonec vtaženi i lékaři a pojiš?ovny. Nejde o to, čí řešení bylo lepší, jestli plán navržený vládou, nebo plán navržený soukromým sektorem. Otázka zní: Proč soukromý sektor nenavrhl už dávno své vlastní řešení ? řeknu ti proč. Protože nebyl nikým donucen. Nikdo si nestěžoval. A soukromý sektor je motivován jen ziskem. Zisk, zisk, zisk. Chci říct jen tohle. Mùžeme si stěžovat, jak chceme, ale faktem zùstává, že stát nabízí řešení tehdy, když je nenabídne soukromý sektor. Mùžeme také tvrdit, že stát dělá to, co dělá, proti vùli občanù. Ale dokud občané kontrolují vládu - jak tomu je do jisté míry ve Spojených státech - vláda bude i nadále hledat řešení společenských neduhù, protože většina lidí není bohatá a mocná a protože se musí právní cestou domoci toho, co jí společnost nikdy nedá dobrovolně. Jedině v zemích, kde většina národa nemá nad vládou žádnou kontrolu, nedělá stát nic proti nespravedlnosti. Takže otázka zní: Kdy dělá stát příliš ? A kdy dělá málo ? A jak najít tu správnou rovnováhu ?“ „Ale ! Ještě nikdy jsem tě neslyšel takhle mluvit ! To byla zatím tvoje nejdelší řeč.“ říkal jsi, že v této knize se budeme zabývat některými závažnějšími problémy lidstva. Myslím, že tohle je opravdu velký problém. „Všichni, počínaje Toynbeem a Jeffersonem a Marxem konče, se snaží tento problém vyřešit stovky let.“ Dobře - a jaké řešení navrhuješ ty ? „Tady se budeme muset vrátit zpátky.“ Tak mluv. Možná to potřebuji slyšet dvakrát. „Začneme tedy tím, že já nenavrhuji žádné „řešení“. A to proto, že nic z toho, o čem jsi mluvil, nepovažuji za problematické. Všechno je takové, jaké to je, a já to neposuzuji. Pouze tu popisuji zjevná fakta. Fakta, která každý vidí.“ Tak dobře, ty nenavrhuješ žádné řešení a nemáš žádné preference. „Je mi jasné, že svět musí zavést politický systém, který nabídne totální řešení. Zatím se tomu nejvíce přiblížili Američané. Problém je v tom, že dobro a spravedlnost jsou etické problémy, nikoli problémy politické. Stát je lidským pokusem nastolit spravedlnost a dobro prostřednictvím zákonù. Dobro se však rodí pouze v lidském srdci. Spravedlnost lze formulovat pouze v lidské mysli. Lásku lze prožívat pouze v lidské duši, nebo? lidská duše je láska. Nemùžete nařídit morálku. Nemùžete odhlasovat zákon, který bude říkat; „Milujte jeden druhého.“ Teï ale chodíme pořád dokola, nebo? o tom všem jsme už mluvili. Nicméně je to zajímavé, a proto pokračujme. Nebude na škodu, když o některých věcech budeme hovořit dvakrát nebo třikrát. Dùležité je dostat se k jádru věci.“ Takže ti položím tutéž otázku, kterou jsem ti už jednou dal. Nejsou všechny zákony lidským pokusem uzákonit morální pojmy ? Není „legislativa“ jen kolektivní dohodou o tom, co je „spráné“ a co je „špatné“ ? „Ano, tak tomu je. Ale ve vaší primitivní společnosti je to nutné. (Samozřejmě že ve vyspělých společnostech takové zákony nutné nejsou. Každý jednotlivec se chová morálně.) Ve vaší společnosti máte stále ještě některé velmi elementární problémy. Mám zastavit na červenou, než přejedu křižovatku ? Mám prodávat a nakupovat podle určitých pravidel ? Měl bych se nějak omezovat ve vztahu k druhým ? Avšak ani tyto základní zákony - zákaz vraždit, podvádět, krást, dokonce ani příkaz zastavit na červenou - by nebyly nutné, kdyby všichni lidé dodržovali zákony lásky. To znamená Boží zákony. Co potřebujete, je rùst vědomi, nikoli rùst státní moci.“ Tím chceš říct, že by bylo všechno v pořádku, kdybychom se řídili deseti přikázáními ? „Žádných lest přikázání neexistuje. (Viz první kniha.) Boží zákon není žádný zákon. To vy však nechápete. Já od nikoho nic nevyžaduji.“ Mnoho lidí by tvému poslednímu výroku nevěřilo. „A? si přečtou první knihu. Tam je to podrobně vysvětleno.“ A co doporučuješ tomuto světu ? Naprostou anarchii ? „Nic nedoporučuji. Jen konstatuji, že některé věci fungují. Upozoròuji vás na to, co je. A vùbec si nemyslím, že by anarchie mohla fungovat. Takové uspořádání společnosti je možné pouze mezi vyspělými bytostmi, což podle mého názoru lidé nejsou. Takže určitá forma vlády bude nutná, dokud lidstvo nedosáhne takové úrovně, že bude schopné přirozeně dělat to, co je správné. Prozatím je velice moudré, že se snažíte dodržovat zákony. To, co jsi říkal před chvílí, je nepochybně pravda. Lidé často nedělají dobrovolně to, co je „správné“. Nejde však o to, proč vlády vydávají tolik nařízení a předpisù. Jde spíš o to, proč to musejí dělat. Odpověï na tuto otázku má hodně společného s vašim vědomím izolovanosti.“ Myslíš s faktem, že se považujeme za vzájemně oddělené bytosti ? „Ano.“ Nejsme-li však oddělení, pak jsme součástí jednoho celku. A nevyplývá z toho, že jsme jeden za druhého zodpovědní ?“ „Ano, jste.“ A nebrání nám to v individuálním rùstu ? Jestliže jsem zodpovědný za všechny ostatní, pak má Komunistický manifest pravdu ! „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.“ „Jak už jsem řekl, to je velmi ušlechtilá myšlenka. Ale svou ušlechtilost ztrácí, jakmile je uplatòována bezohledně. V tom spočíval problém komunismu. Chybná nebyla myšlenka, ale její realizace.“ Někteří lidé říkají, že tato myšlenka musela být lidem vnucována, protože odporuje lidské přirozenosti. „Teï jsi uhodil hřebík na hlavičku. Nebo? je třeba změnit především lidskou přirozenost. Tam je nutno začít.“ Pokusit se změnit vědomí, jak jsi už říkal. „Ano.“ Ale to chodíme pořád dokola. Neomezovalo by kolektivní vědomí vědomí jedince ? „Pohovořme si o tom. Kdyby byly uspokojeny potřeby každého člověka na vaší planetě - kdyby všichni lidé mohli žít dùstojným životem, kdyby nemuseli bojovat o přežití - neotevřelo by to celému lidstvu cestu k ušlechtilejší činnosti ? Byla by individualita jedince potlačená tím, že by každý měl zajištěné základní existenční potřeby ? Je nutné obětovat všeobecnou dùstojnost individuální slávě ? A jaká je to sláva, je-li dosažena na úkor druhých ? Obdařil jsem vaši planetu zdroji, které jsou víc než dostatečné k tomu, aby zajistily přežití všech. Jak je tedy možné, že každý rok umírají hlady desítky tisíc lidí ? Že tisíce lidí nemají střechu nad hlavou ? Že miliony lidí žijí v nelidských podmínkách ? Pomoc, která by s tím skoncovala, není pomoc, která by omezovala lidskou individualitu. Měřítkem vyspělosti společnosti je to, jak společnost zachází se svými nejslabšími členy. Jak už jsem řekl, celý problém je v tom, jak najít rovnováhu mezi pomocí a omezováním.“ Máš nějakou radu ? „Je dobré řídit se tímto obecným pravidlem: Máš-li nějaké pochybnosti, vždycky jednej soucitně. Zda někomu pomáháš, nebo zda mu škodíš, poznáš podle toho, zda ho tvá pomoc posiluje, nebo zda ho oslabuje.“ říká se, že když se dá lidem všechno, že jsou méně ochotní pracovat. „Proč by však měli pracovat, aby si zajistili základní existenční potřeby ? Copak na tomto světě není dostatek pro všechny ? Nemá každý člověk právo žít dùstojným životem ? Neměl by je mít ? člověk, který chce víc než základní potřeby - lepší jídlo, větší dùm, krásnější šaty - ten se mùže snažit těchto cílù dosáhnout. Ale myslíš, že je nutné, aby člověk bojoval o holý život - na planetě, kde je víc než dost pro všechny ? Tohle je základní otázka. Nejde o to učinit všechny lidi stejnými, jde o to zajistit všem lidem základní existenční podmínky, aby každý měl možnost vybrat si, co víc chce.“ Někteří tvrdí, že jsou lidé, kteří nevyužijí příležitosti, ani když jim je dána. „A mají pravdu. To nás přivádí k další otázce: Měly by se dávat stále nové a nové příležitosti lidem, kteří je nevyužívají ?“ Myslím, že ne. „Kdybych k tomu takhle přistupoval já, už dávno byste byli v pekle. řeknu ti tohle: Boží svět je nekonečný soucit, láska a trpělivost. Dobro je omezeno jen v lidském světě. V mém světě je dobro nekonečné.“ I když si to nezasloužíme ? „Vždycky si to zasloužíte !“ I když tvou dobrotu odmítáme ? „Zejména když ji odmítáte („Dá-li ti někdo políček na pravou tvář, obra? k němu i druhou.“) Když mou dobrotu odmítáte (což lidstvo dělá už po tisíciletí), vidím, že jste pomýlení. Nevíte, co je pro vás to nejlepší. Mám s vámi soucit, protože váš omyl vychází z nevědomosti, nikoli ze zlého úmyslu.“ Ale někteří lidé jsou zlí. Někteří lidé jsou zlí od přírody. „A kdo ti to řekl ?“ Vím to z vlastní zkušenosti. „Pak nejsi příliš vnímavý. Už jsem ti to řekl: Nikdo nedělá nic zlého z hlediska svého pohledu na svět. Jinými slovy, všichni dělají to nejlepší, co v dané situaci mohou. činnost každého závisí na jeho informovanosti. Jak už jsem řekl - vědomí je všechno.“ A není zlé, když nás druzí napadají a dokonce zabíjejí, aby dosáhli svých cílù ? „Už jsem ti to řekl: Každý útok je voláním o pomoc. Nikdo opravdu nechce nikomu ublížit. Ti, kteří to dělají - a to se týká i vašich vlád - to dělají proto, že se mylně domnívají, že to je jediný zpùsob, jak dosáhnout toho, co chtějí. V této knize jsem se už zmínil o vyšším řešení tohoto problému. Prostě nic nechtějte. Mějte své preference, nikoli potřeby. To je však možné jen na vysoké úrovni existence; na úrovni Mistrù. Pokud jde o geopolitické problémy, proč by nemohly všechny národy spolupracovat, aby zajistily základní potřeby všech lidí ?“ O to se pokoušíme. „To je všechno, co mùžeš říct po tisíciletích lidské historie ? Faktem zùstává, že jste ještě moc nevyspěli. Stále se řídíte primitivním názorem, že „se každý musí starat sám o sebe“. Plundrujete Zemi, vykořis?ujete lidi a systematicky zbavujete lidských práv všechny, kdo s vámi nesouhlasí, a označujete je za „radikály“. To všechno děláte ze sobeckých dùvodù, protože jste si zvyklí na zpùsob života, který si nemùžete udržet žádným jiným zpùsobem. Každý rok musíte pokácet miliony stromù, abyste si mohli přečíst své nedělní noviny. Musíte ničit ozónovou vrstvu, která chrání vaši planetu, abyste si mohli nasprejovat vlasy. Musíte znečiš?ovat řeky a jezera, aby váš prùmysl mohl vyrábět stále více spotřebního zboží. A musíte vykořis?ovat ty nejslabší, abyste mohli žít v neslýchaném a zbytečném pohodlí. A nakonec tohle všechno musíte popíral abyste vydrželi sami se sebou. Nejste schopní „žít prostě, abyste umožnili druhým prostě žít“. To od vás nikdo nemùže chtít. To byste se museli vzdát příliš mnoha věcí. A vy jste přece pracovali tak tvrdě, abyste získali to, co máte. Teï se rozhodně ničeho nevzdáte. A jestliže zbytek lidstva - nemluvě o dětech vašich dětí - má trpět, pak má prostě smùlu. Udělali jste všechno pro to, abyste to „někam dotáhli“ - ostatní to mohou udělat také ! Koneckoncù každý se stará sám o sebe, nebo ne ?“ Existuje z téhle hrozné situace nějaké východisko ? „Existuje. Mám to opakovat ? Změna vědomí. Problémy, které trápí lidstvo, nevyřešíte politickými prostředky. O to se snažíte už tisíce let. Změnu, kterou musíte udělat, mùžete udělat pouze ve svém srdci.“ Mùžeš to vysvětlit jednou větou ? „Už jsem to několikrát udělal. Musíte přestat vidět Boha jako oddělenou entitu. Konečným řešením je Nejvyšší pravda: Nic ve vesmíru neexistuje odděleně od ničeho jiného. Všechno je vnitřně spojeno s procesem veškerého života. Vaše politika musí vycházet z tohoto faktu. Všechny vaše zákony v něm musejí být zakořeněny. V tom je jediná naděje lidstva. Jediná naděje této planety.“ Jak funguje zákon lásky, o kterém jsi už mluvil ? „Láska dává všechno a nepožaduje nic.“ Jak mohu nic nechtít ? „Kdyby všichni lidé dávali všechno, co bys mohl chtít ? Jediný dùvod, proč něco chceš, je ten, že ti někdo něco nechce dát. Proto začni rozdávat.“ To bychom museli udělat všichni, jinak by to nefungovalo. „Máš pravdu, to vyžaduje změnu kolektivního vědomí lidstva. A jak k takové změně mùže dojít ? Někdo musí začít. Příležitost máš. Mùžeš být zdrojem tohoto nového vědomí. Mùžeš být inspirací. Vlastně jí musíš být.“ Musím ? „Kdo jiný tu je ?“ | ||