| 2 Zpùsobíš, abych poznal stezku života. U tvého obličeje je radování do sytosti; po tvé pravici je příjemnost navždy. Žalm 16:11 Celý život hledám cestu k Bohu. „To vím - “ - a teï jsem ji našel a nemohu tomu uvěřit. Připadám si, jako bych tu seděl a psal tohle vše sám sobě. „To děláš.“ Nepřipadá mi to jako rozhovor s Bohem. „Chceš zvony a píš?aly ? Uvidím, co mohu udělat.“ Pravděpodobně víš, že někteří lidé budou považovat tuto knihu za rouhání. Zejména budeš-li mluvit jako vtipálek. „Dovol mi, abych ti něco vysvětlil. Všichni si myslíte, že Bùh se projevuje jen jedním zpùsobem. To je velmi nebezpečná myšlenka. Brání vám v tom, abyste Boha viděli všude. Myslíte-li si, že Bùh hovoří jen jedním zpùsobem, že má jen jednu podobu, nikdy mě neuvidíte a neuslyšíte. Celý život budete hledat Boha a nenajdete ji. Nebo? hledáte jeho. Tohle je jen příklad. říká se, že nevidíte-li Boha v profánním ani hlubokém světě, uniká vám pùl pravdy. To je velká Pravda. Bùh je ve smutku i ve smíchu, v hořkosti i radosti. Za vším se skrývá Boží záměr - a proto je Bùh přítomen ve všem.“ Jednou jsem začal psát knihu, které jsem chtěl dát titul „Bùh je obložený chlebíček“. „Byla by to velmi dobrá kniha. Dal jsem ti inspiraci. Proč jsi ji nedopsal ?“ Připadalo mi to jako rouhání. Nebo při nejmenším jako něco strašně neuctivého. „Chceš říci nádherně neuctivého ! Jak jsi přišel na to, že Bùh je jen „uctivý“. Bùh je dole i nahoře. Bùh je teplo i chlad. Je napravo i nalevo. Uctivý i neuctivý ! Myslíš si, že Bùh se neumí smát ? Že nemá rád vtipy ? Že nezná humor ? říkám vám, Bùh vymyslil humor. Myslíte si, že musíte šeptat, když se mnou mluvíte ? Jsou snad slangová nebo sprostá slova mimo dosah mého chápání ? říkám vám, mùžete ke mně mluvit, jako byste hovořili ke svému nejlepšímu příteli. Myslíte si, že existuje nějaké slovo, které jsem nikdy neslyšel ? Nějaký pohled, který jsem nikdy neviděl ? Zvuk, který neznám ? Myslíte si, že něčím pohrdám, zatímco miluji ostatní ? říkám vám, ničím nepohrdám. Nic mi není odporné. Všechno je život, a život je dar; nevýslovný poklad; něco posvátného. Já jsem život, nebo? jsem látka, kterou je život. Každý aspekt života má posvátný účel. Nic neexistuje bez dùvodu; všemu rozumím a se vším souhlasím.“ Jak je to možné ? A co všechno to zlo, které dělá člověk ? „Vy lidé nemùžete vytvořit nic - ani myšlenku, ani předmět, ani událost - co by se vymykalo Božímu plánu. Nebo? součástí Božího plánu je, abyste tvořili všechno, co chcete. V této svobodě spočívá vaše poznání Boha jako Boha - a pro takové poznání jsem vás stvořil. Proto jsem stvořil život. Zlo je to, čemu říkáte zlo. A dokonce i to miluji, nebo? jedině skrze to, čemu říkáte zlo, mùžete poznat dobro; jedině skrze to, čemu říkáte práce ïábla, mùžete poznat a vykonávat práci Boží. Nedávám přednost horkému před studeným, vysokému před nízkým, pravému před levým. To vše je relativní. Všechno je součástí toho, co je. „Dobro“ nemiluji více, než miluji „zlo“. Hitler odešel do nebe. Až to pochopíte, porozumíte Bohu.“ Byl jsem vychován k tomu, abych věřil, že dobro a zlo skutečně existuje; že špatné a dobré jsou protiklady; že některé věci nejsou z hlediska Boha přijatelné. „Z hlediska Boha je „přijatelné“ všechno, nebo? jak by Bùh mohl odmítnout to, co je ? Něco odmítnout znamená popírat, že to existuje. říci, že něco není správné, je totéž jako říci, že to není částí Boha - a to není možné. Buïte však věrni svým názorùm a hodnotám, nebo? to jsou hodnoty vašich rodičù, vašich přátel a vaší společnosti. Tvoří strukturu vašeho života a kdybyste je ztratili, rozpárali byste látku své zkušenosti. Přesto je zkoumejte jeden po druhém. Nerozebírejte dùm, ale podívejte se na každou cihlu a vyměòte ty, které jsou rozbité a budovu již nepodporují. Vaše představy dobra a zla jsou jen představy. Jsou to myšlenky, které tvoří podstatu toho, čím jste. Existuje jen jediný dùvod změnit je: a tím je nespokojenost s tím, čím jste. Jedině vy sami víte, zda jste spokojení. Jedině vy mùžete říci o svém životě: „Tohle je mùj výtvor (syn), se kterým jsem spokojen.“ Jestliže vám vaše hodnoty vyhovují, buïte jim věrní. Ospravedlòujte je. Braòte je. Bojujte za ně takovým zpùsobem, který nikoho nezraòuje. Zranění není nutnou součástí hojení.“ říkáš, „buïte věrní svým hodnotám“ a zároveò říkáš, že všechny naše hodnoty jsou nesprávné. Vysvětli mi to. „Neřekl jsem, že vaše hodnoty jsou nesprávné. Ale nejsou ani správné. Jsou to prostě názory. Hodnocení. Rozhodnutí. Většinou jsou to rozhodnutí, která jste neučinili vy, ale někdo jiný. Například vaši rodiče. Vaše náboženství. Vaši učitelé, historikové, politikové. Velmi málo svých názorù jste si utvořili na základě vlastní zkušenosti. A přesto cílem vašeho života je získat zkušenost - a z této zkušenosti vytvořit své já. Vy však tvoříte své já ze zkušenosti druhých. Kdyby existoval hřích, pak by jím bylo právě tohle: dovolit sami sobě stát se tím, čím jsme, na základě zkušenosti druhých. A právě tohoto „hříchu“ se dopouštíte. Vy všichni. Nečekáte na svou vlastní zkušenost, přijímáte zkušenost druhých jako evangelium (doslovně), a když pak poprvé sami něco zažijete, překryjete svou zkušenost tím, co si myslíte, že už znáte. Kdybyste to nedělali, mohli byste získat úplně jinou zkušenost - zkušenost, která by mohla popřít zkušenost vašich učitelù. Většinou nechcete připustit, že se vaši rodiče, vaše škola, vaše náboženství a posvátné knihy mýlí - a proto popíráte svou vlastní zkušenost ve prospěch toho, co vám bylo řečeno, abyste si myslili. Ničím to není ilustrováno lépe než vaším vztahem k sexualitě. Každý ví, že sexuální zážitek mùže být nejsilnějším, nejvíce vzrušujícím, nejradostnějším, nejvíce posilujícím, nejintimnějším fyzickým zážitkem, jakého je člověk schopen. I když to víte ze své vlastní zkušenosti, přesto přijímáte názory druhých - kteří mají zájem na tom, jak myslíte. Tyto názory a myšlenky odporují vaší vlastni zkušenosti, ale protože nechcete připustit, že se vaši učitelé mýlí, přesvědčíte sami sebe, že mylná je vaše zkušenost. Proto jste zradili svou vlastní pravdu - se zničujícími dùsledky. Totéž děláte s penězi. Kdykoli jste měli spoustu peněz, cítili jste se dobře. Dělalo vám dobře, když jste je dostávali, a dělalo vám dobře, když jste je utráceli. Nebylo na tom nic „špatného“. Přesto jste si vštípili učení druhých natolik, že jste odmítli svou vlastní zkušenost ve prospěch „pravdy“. Když jste přijali tuto „pravdu“ za svou, utvořili jste si kolem ní své názory - to jest myšlenky, které jsou tvùrčí. Tak jste si vytvořili osobní realitu kolem peněz, která od vás peníze odpuzuje - nebo? proč byste se snažili přitahovat něco, co není dobré ? Je překvapující, že jste si vytvořili stejně rozporný názor na Boha. Vaše srdce vám říká, že Bùh je dobrý. Vaši učitelé vám říkají, že Bùh je špatný. Vaše srdce vám říká, abyste Boha milovali bez obav. Vaši učitelé vám říkají, že Boha se musíte bát, nebo? je to mstivý Bùh. říkají, že musíte žít ve strachu před Božím hněvem. Musíte se třást v jeho přítomnosti. Celý život se musíte bát jeho soudu. Nebo? Bùh je „spravedlivý“. Bùh ví, že budete mít potíže, až stanete před jeho strašným soudem. Proto musíte být „poslušni“ jeho přikázání. Nebo na to doplatíte. Nesmíte klást takové logické otázky jako: „Kdyby Bùh vyžadoval, abychom přísně dodržovali jeho zákony, proč vytvořil možnost porušování těchto zákonù ?“ Protože chtěl, abyste měli „svobodnou volbu“, říkají vaši učitelé. Jaká je to však svobodná volba, když vám přináší odsouzení ? Jak mùže být taková volba svobodná, když to není vaše volba, ale volba někoho jiného ? Ti, kteří vás tohle učí, dělají z Boha pokrytce. říkají vám, že Bùh je odpouštějící a soucitný - ale když o odpuštění nepožádáte „správným zpùsobem“, pak vaše prosby nebudou vyslyšeny. Ani to by nebylo tak špatné, kdyby existoval jediný správný zpùsob, jak se modlit za odpuštění; je však tolik „správných zpùsobù“, kolik je učitelù, kteří je učí. Proto většina z vás stráví celý život hledáním „správného“ zpùsobu, jak Boha uctívat a poslouchat a jak mu sloužit. Celá ironie spočívá v tom, že nechci vaše uctívání, nepotřebuji vaši poslušnost a nevyžaduji od vás, abyste mi sloužili. Takové chování vždy vyžadovali od svých poddaných monarchové - často velmi egocentričtí a despotičtí. Nejsou to Boží požadavky - a je pozoruhodné, že lidé ještě nepřišli na to, že jsou to falešné požadavky, které nemají nic společného s potřebami Boha. Bùh nemá žádné potřeby. Jsoucno je všechno, co je. Proto nic nepostrádá ani nepotřebuje. Věříte-li v Boha, který něco potřebuje - a je natolik uražen, když to nedostane, že trestá ty, kteří mu to nedali - pak věříte v mnohem menšího Boha, než jsem já. Jste dětmi menšího Boha. Mé děti, dovolte mi, abych vás opět ujistil, že nemám žádné potřeby. Nic nepotřebuji. To neznamená, že nemám žádné touhy. Touha je něco jiného než potřeba (i když pro mnohé z vás je touha a potřeba totéž). Touha je počátkem veškeré tvùrčí činnosti. Je to první myšlenka. Je to vznešený pocit v duši. Je to Bùh, který se rozhoduje, co stvoří. A co je touhou Boha ? Především toužím poznat a zakusit sám sebe v celé své nádheře - abych poznal, čím jsem. To bylo nemožné před tím, než jsem stvořil vás a všechny světy ve vesmíru. Zadruhé chci, abyste poznali a zakusili, čím skutečně jste - skrze schopnost tvořit sami sebe jakýmkoli zpùsobem, který si zvolíte. Zatřetí chci, aby celý životní proces byl neustálou radostí, neustálým tvořením, neustálým rozšiřováním a dokonalým naplněním v každém okamžiku. Vytvořil jsem dokonalý systém, který zaručuje realizaci těchto tužeb. Právě teï se realizuji. Jediný rozdíl mezi vám a mnou je v tom, že já to vím. V okamžiku absolutního poznání (který mùže přijít kdykoli) se budete cítit tak, jako se já cítím vždycky: budete radostní, milující, chápající, žehnající a vděční. Existuje pět postojù Boha. Než skončíme tento dialog, ukážu vám, jak užitím těchto postojù dosáhnete zbožnosti. To vše je velmi dlouhou odpovědí na velmi krátkou otázku. Ano, buïte věrni svým hodnotám a názorùm - dokud máte pocit, že vám slouží. Ale snažte se zjistit, zda hodnoty, kterým sloužíte svými myšlenkami, slovy a činy, vám dovolují realizovat nejvyšší a nejlepší představu, kterou jste o sobě kdy měli. Zkoumejte své hodnoty jednu po druhé. Vystavte je světlu veřejného zkoumání. Jestliže bez váhání mùžete říci světu, čím jste a v co věříte, pak jste se sebou spokojeni. V tom případě nemusíte pokračovat v tomto dialogu, nebo? jste si vytvořili takové já a takový život - že nemusíte nic zlepšovat. Dosáhli jste dokonalosti. Odložte tuto knihu.“ Mùj život není dokonalý. Já nejsem dokonalý. Jsem změtí nedokonalostí. Přeji si - občas si to přeji z celého srdce - napravit tyto nedokonalosti; poznat příčinu svého chování, svých neúspěchù a překážek. Proto jsem se obrátil na tebe. Sám nejsem schopen najít odpovědi. „Jsem rád, že ses na mě obrátil. Vždycky jsem tu byl proto, abych lidem pomáhal. Jsem tu i teï. Nemusíte hledat odpovědi sami. Nikdy jste to dělat nemuseli.“ A přece mi připadá příliš... troufalé... hovořit s tebou tímto zpùsobem - nedovedu si představit, že ty - Bùh - mi odpovíš - chci říci, že to je šílené. „Chápu. Všichni autoři bible byli normální, ale vy ostatní jste šílení.“ Autoři bible byli svědkové Kristova života a věrně zaznamenali všechno, co slyšeli a viděli. „Tady tě musím opravit. Většina autorù Nového zákona se nikdy nesetkala s Ježíšem. Narodili se dlouho po Ježíšově odchodu ze Země. Nepoznali by ho, ani kdyby do něho vrazili na ulici.“ Ale... „Autoři bible byli velcí věřící a velcí historikové. Zapisovali příběhy, které slyšeli od svých starších, až nakonec vznikl písemný doklad. A ne všechno, co slyšeli, bylo zahrnuto do konečné verze. Kolem Ježíšova učení vzniklo mnoho „církví“ - a jak se často stává, když se lidé shromáždí kolem mocné myšlenky, byli jedinci, kteří rozhodovali o tom, které části Ježíšova příběhu budou zapsány a jak. Tento proces výběru a editace pokračoval po celou dobu psaní evangelií a Bible. Dokonce několik století po napsání pùvodní verze rozhodl Vysoký církevní koncil o tom, které pravdy a doktríny budou zahrnuty do oficiální bible - a které budou vypuštěny jako „nezdravé“ a „předčasné“. Existují také další posvátné knihy - všechny napsané v okamžicích inspirace obyčejnými lidmi, kteří nebyli o nic šílenější než vy.“ Naznačuješ - to snad nemyslíš vážně - že by se tento text jednoho dne mohl stát „posvátnou knihou“ ? „Mé dítě, všechno v životě je posvátné. V tom smyslu je tedy i tento text posvátný. Ale nebudu se s tebou dohadovat o slovech, protože vím, co chceš říci. Ne, nenaznačuji, že se tento rukopis jednou stane posvátnou knihou. Určitě ne dříve než za několik století ani před tím, než se jazyk stane zastaralým. Problém spočívá v tom, že jazyk této knihy je příliš hovorový, příliš současný. Lidé se domnívají, že kdyby s nimi hovořil Bùh, nemluvil by jako jejich soused. Jazyk by měl mít nějakou sjednocující strukturu. Určitou dùstojnost. Božskost. Jak už jsem řekl, to je součástí celého problému. Lidé se domnívají, že Bùh se projevuje jen v jedné podobě. Všechno, co neodpovídá této podobě, je považováno za rouhání.“ Jak už jsem řekl. „Jak už jsi řekl. Ale zkoumejme jádro tvé otázky. Proč si myslíš, že je ší1ené rozmlouvat s Bohem ? Nevěříš snad v modlitbu ?“ Věřím, ale to je něco jiného. Modlitbu jsem vždy považoval za monolog. Já se modlím a Bùh mlčí. „Bùh nikdy nevyslyšel tvou modlitbu ?“ Ano, ale nikdy na ni neodpověděl slovy. V životě se mi stalo mnoho věcí, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou odpovědí - velmi přímou odpovědí - na modlitbu. Ale Bùh ke mně nikdy nehovořil. „Rozumím. Takže tento Bùh, v něhož věříš - tento Bùh mùže dělat všechno - ale nemùže mluvit.“ Samozřejmě že Bùh mùže mluvit, když chce. Zdá se mi však nepravděpodobné, že by chtěl mluvit ke mně. „Tohle je příčinou všech problémù ve vašem životě - nebo? vy lidé se nepovažujete za hodné toho, aby k vám hovořil Bùh. Jak tedy mùžete očekávat, že uslyšíte mùj hlas, když si myslíte, že si nezasloužíte, abych k vám hovořil ? říkám tohle: Právě teï dělám zázrak. Nebo? hovořím nejen k tobě, ale ke každému, kdo čte tuto knihu. Hovořím ke každému z nich. Každého z nich znám. Vím, kdo si najde cestu k mým slovùm - a vím, že někteří uslyší - a někteří budou jen poslouchat, ale neuslyší nic.“ To mě přivádí k další věci. Už teï přemýšlím o tom, že tenhle rozhovor budu publikovat. „Ano. A co je na tom „špatného“ ?“ Mùže někdo říci, že to dělám proto, abych na tom vydělal ? Není to podezřelé ? „Chceš něco napsat jen proto, abys vydělal spoustu peněz ?“ Ne. Proto jsem nezačal psát. Začal jsem si tento dialog zapisovat, protože mě třicet let pronásledovaly určité otázky, na které jsem zoufale potřeboval odpovědi. Teprve později mě napadlo, že bych z toho mohl udělat knihu. „Ten nápad jsem ti dal já.“ Ty ? „Ano. Přece si nemyslíš, že bych dovolil, abys promarnil všechny tyto nádherné otázky a odpovědi.“ O tom jsem nepřemýšlel. Zpočátku jsem jen chtěl dostat odpovědi na své otázky, abych ukončil své hledání a našel spokojenost. „Dobře. Tak přestaò pochybovat o svých motivech (děláš to pořád) a pokračuj v psaní.“ | ||