| 3 Mám stovku otázek. Tisíc otázek. Milion. Ale někdy nevím, kde začít. „Začni kdekoli. Ptej se. Napiš si na papír otázky, které tě napadnou.“ Dobře. Některé z nich ti budou připadat velmi jednoduché, velmi obyčejné. „Přestaò se kritizovat. Prostě je napiš na papír.“ Tak dobře. Tady jsou otázky, které mě právě napadají. 1. Kdy se mùj život konečně rozběhne ? Co je třeba k tomu, abych měl alespoò nějaký úspěch ? Skončí někdy ten zápas ? 2. Kdy se naučím dost, abych si rozuměl s lidmi ? Je možné být š?astný ve vztazích k druhým ? Musí mě druzí neustále napadat ? 3. Proč nikdy nemám dost peněz ? Jsem předurčen k tomu, abych žil do konce života v nedostatku ? Co mi brání v tom, abych plně realizoval svùj potenciál v tomto ohledu ? 4. Proč nemohu dělat to, co skutečně chci, a zároveò se tím uživit ? 5. Jak mohu vyřešit své zdravotní problémy ? Mám dostatek chronických potíží na celý život. Proč je mám všechny teï ? 6. Jaké karmické ponaučení tu mám získat ? Co se snažím zvládnout ? 7. Existuje reinkarnace ? Kolik jsem měl životù ? čím jsem v nich byl ? Je „karmický dluh“ realitou ? 8. Občas mám pocit, že mám psychické schopnosti. Existují takové schopnosti ? Mám je já ? Co je pravdy na tom, že lidé, kteří tvrdí, že mají psychické schopnosti, „čachrují s ïáblem“ ? 9. Je v pořádku nechat si platit za to, že děláme dobro ? Jestliže se rozhodnu dělat dobro - Boží práci - mohu to dělat a zároveò být bohatý ? Nebo se to vzájemně vylučuje ? 10. A co sexualita ? Co je skutečnou pravdou za touto lidskou zkušeností ? Je plození jediným clem sexuality, jak tvrdí některá náboženství ? Lze dosáhnout osvícení jedině potlačením sexuální energie ? Je v pořádku mít sexuální styky bez lásky ? Je tělesná rozkoš dostatečným ospravedlněním sexuálního styku ? 11. Proč jsi udělal sexualitu tak krásným zážitkem, když se jí máme vyhýbat ? Proč je nemorální nebo nezákonné všechno zábavné ? 12. Existuje život na jiných planetách ? Navštívily nás bytosti z jiných planet ? Pozorují nás ? Dočkáme se dùkazù mimozemského života ? Má každá životní forma svého Boha ? Jsi Bohem všeho ? 13. Zavládne někdy na Zemi utopie ? Zjeví se někdy Bùh lidem ? Existuje něco jako druhý příchod Kristùv ? Přijde někdy konec světa - nebo apokalypsa, jak to je prorokováno v bibli ? Existuje jediné pravé náboženství ? A jestliže ano, které ? Tohle je jen několik mých otázek. Jak už jsem řekl, mám jich další stovky. Některé mě přivádějí do rozpakù - jsou tak naivní. Nicméně na ně odpověz - na jednu po druhé a pojïme o nich „hovořit“. „Tak dobře. Teï se k nim dostáváme. Neomlouvej se. Tyto otázky lidé kladou už stovky let. Kdyby byly tak hloupé, nebyly by znovu a znovu opakovány každou generací. Přistupme tedy k první otázce. Stanovil jsem zákony, které vám umožòují mít - vytvářet - to, co chcete. Tyto zákony nemohou být porušovány ani ignorovány. Těmito zákony se řídíte i teï, když čtete tuto knihu. Nemùžete se neřídit zákonem, nebo? tak to funguje ve vesmíru. Zákonùm se nemùžete vyhnout; nemùžete žít mimo ně. Každou minutu svého života žijete uvnitř zákona - a všechny své zážitky jste tak vytvořili. Bùh je váš partner. Máme věčnou smlouvu. Já jsem vám slíbil, že vám vždycky dám to, o co požádáte. Vy jste slíbili, že budete žádat; že pochopíte celý tento proces. Už jsem vám tento proces vysvětlil. A udělám to znovu, abyste tomu rozuměli. Jako lidé se skládáte ze TřÍ čÁSTÍ. Skládáte se z těla, mysli a ducha. První část je fyzická, druhá nefyzická a třetí metafyzická. Je to Boží trojice, která má mnoho jmen. To, co jste vy, jsem já. Projevuji se jako trojjedinnost. Někteří teologové tomu říkají Otec, Syn a Duch svatý. Vaši psychiatři uznávají tento triumvirát a hovoří o vědomí, podvědomí a nadvědomí. Vaši filozofové tomu říkají id, ego a superego. Vaši vědci tomu říkají energie, hmota a antihmota. Básníci hovoří o mysli, srdci a duši. Myslitelé Nového věku hovoří o těle, mysli a duchu. čas se rozděluje na minulost, přítomnost a budoucnost. Nemohlo by toto rozdělení odpovídat podvědomí, vědomí a nadvědomí ? Také prostor se rozděluje na tři části: tady, tam a prázdnota mezi tady a tam. Tento „meziprostor“ je obtížné popsat. Jakmile jej začnete definovat, stane se tím, co je „tady“, nebo tím, co je „tam“. Přesto víme, že tento „meziprostor“ existuje. Je tím, co udržuje „tady“ a „tam“ na svých místech - stejně jako věčný okamžik udržuje „předtím“ a „potom“ na místě. Tyto tři aspekty jsou vlastně třemi energiemi. Mùžete jim říkat myšlenka, slovo a činnost. Všechny dohromady produkují výsledek - který se ve vašem jazyce nazývá pocit nebo zážitek. Vaše duše (podvědomí, id, duch, minulost atd.) je součtem všech pocitù, které jste kdy měli. Vaše vědomí těchto pocitù se jmenuje vzpomínka. Máte-li vzpomínku, říkáte, že si na něco vzpomínáte. Že něco dáváte dohromady. Když dáte dohromady všechny své části, vzpomenete si, čím skutečně jste. Tvùrčí činnost začíná myšlenkou, ideou nebo představou. Všechno, co vidíte kolem sebe, byla kdysi něčí představa. Ve vašem světě neexistuje nic, co by nejdřív neexistovalo jako čistá myšlenka. To platí i o vesmíru. Myšlenka je první úrovní tvùrčího aktu. Pak přichází slovo. Všechno, co řeknete, je vyjádřená myšlenka. Myšlenka je tvùrčí a vysílá tvùrčí energii do vesmíru. Slova jsou dynamičtější (někdo by řekl více tvùrčí) než myšlenky, protože mají jiné vibrace. Ovlivòuji vesmír silněji. Slovo je druhou úrovní tvùrčího aktu. Pak přichází činnost. činnost jsou slova v pohybu. Slova jsou vyjádřené myšlenky. Myšlenky jsou nahromaděné energie. Energie jsou uvolněné síly. Síly jsou existující prvky. Prvky jsou části Boha nebo jsoucna. Bùh je počátkem všeho. Koncem všeho je činnost. činnost je poznáním Boha. Myslíte si o sobě, že nejste dost dobří, dost krásní, že jste příliš hříšní na to, abyste byli součástí Boha. Tak dlouho popíráte to, čím jste, že jste to zapomněli. To není náhodná shoda okolností. Všechno je součástí Božího plánu - nebo? byste nemohli vytvářet to, čím jste, kdybyste tím už byli. Nejdříve jste museli popřít (zapomenout) spojení se mnou, abyste to mohli plně prožít tím, že to vytvoříte. Nebo? vaším - i mým - největším přáním je, abyste poznali sami sebe jako součást Boha, jíž jste. Proto v každém okamžiku poznáváte a vytváříte sami sebe. Stejně jako já. Skrze vás. Uvědomujte si tuto spolupráci. Chápete její dùsledky ? Je to posvátná spolupráce - skutečně posvátné společenství. Váš život „se rozběhne“, jakmile se k tomu rozhodnete. Ještě jste se nerozhodli. Protestujete a odkládáte. Nyní přišel čas, abyste vytvořili to, co vám bylo slíbeno. Abyste to mohli udělat, musíte slibu věřit, a prožívat jej. Musíte prožívat slib Boží. Bùh říká, že jste jeho potomci. Jste stvořeni podle jeho obrazu. Jste Bohu rovni. A tady se asi zarazíte. Jste schopni přijmout slovo „potomek“ nebo „obraz“, ale zaráží vás, když jste považováni za rovné Bohu. To se vám zdá příliš. Příliš odpovědné. Nebo? jste-li rovni Bohu, znamená to, že se vám nic neděje - že všechno vytváříte. Nemohou již existovat oběti ani lotři - pouze výsledky vašich myšlenek. říkám tohle: všechno, co vidíte ve svém světě, je dùsledkem vašich představ a myšlenek. Chcete, aby se váš život opravdu „rozběhl“ ? Změòte svou představu o životě. O sobě samých. Myslete, mluvte a jednejte jako Bùh, kterým jste. To vás samozřejmě oddělí od mnoha - od většiny - ostatních lidí. Budou říkat, že jste šílení. Budou říkat, že se rouháte. A nakonec vás budou mít plné zuby a pokusí se vás ukřižovat. Ukřižují vás nikoli proto, že si budou myslit, že žijete ve světě přeludù (většina lidí vám dovolí vaši osobní zábavu), ale proto, že dříve či později budou k vaší pravdě přitahováni druzí - nebo? pochopí, že poskytuje naději. A v tomto okamžiku lidé zasáhnou do vašeho života - nebo? je začnete ohrožovat. Nebo? vaše prostá pravda nabízí víc krásy, víc pohodlí, víc pohody, víc radosti a lásky než všechno, co by si oni mohli vymyslit. Kdyby tuto pravdu přijali, byl by to konec jejich zpùsobu života. Byl by to konec nenávisti a strachu a fanatismu a války. Konec odsuzování a zabíjení ve jménu Boha. Konec názoru, že moc je pravda. Konec mocenské politiky. Konec věrnosti a vazalství ze strachu. Konec světa, který jste dosud vytvářeli. Proto se připravte. Nebo? vás budou urážet a ponižovat, plivat na vás a nadávat vám; potom vás všichni opustí a nakonec vás budou žalovat, soudit a odsuzovat - od chvíle, kdy přijmete svùj posvátný úkol - to jest realizaci svého já. Proč to tedy dělat ? Protože vás už nezajímá uznání druhých. Protože nejste spokojeni s tím, co vám to přineslo. Nejste spokojeni s tím, co to dalo druhým. Protože chcete skoncovat s bolestí, skoncovat s utrpením, skoncovat s přeludy. Protože máte plné zuby světa v jeho současném stavu. Protože hledáte nový svět. Přestaòte jej hledat. Začněte jej tvořit.“ Mùžeš mi vysvětlit jak ? „Ano. Nejdřív se musíte vrátit ke své první myšlence. Představujte si, čím byste byli, kdybyste ji prožívali každý den. Představujte si, jak byste myslili, co byste dělali a říkali a jak byste reagovali na to, co dělají a říkají druzí. Vidíš rozdíl mezi touto představou a tím, co si myslíte, co děláte a říkáte dnes ?“ Ano, to vidím. „To bys měl vidět, nebo? víme, že dnes neprožíváte svou nejvyšší vizi. Když jste si uvědomili rozdíl mezi tím, kde jste, a tím, kde chcete být, začněte se měnit - vědomě měnit - začněte měnit své myšlenky, slova, činy, aby odpovídaly vaší nejkrásnější vizi. To bude vyžadovat nesmírné duševní a fyzické úsilí. Budete muset sledovat každou svou myšlenku, slovo i čin. Budete se muset neustále rozhodovat vědomě. Tento proces je nesmírným krokem k vědomí. Jestliže na sebe vezmete tento úkol, brzy zjistíte, že jste žili polovinu svého života nevědomě. To znamená, že jste si neuvědomovali, jaké myšlenky, slova a činy volíte, dokud jste nepoznali jejich výsledek. Když jste jej pak poznali, popírali jste, že má něco společného s vašimi myšlenkami, slovy a činy. Tohle je výzva k ukončení nevědomého života. Tohle je úkol, k němuž vás vyzývá vaše duše od počátku času.“ Takový druh duševní kontroly je pravděpodobně velmi vyčerpávající – „To je možné, dokud se to nestane druhou přirozeností. Ve skutečnosti je vaší druhou přirozeností. Vaší první přirozeností je být bezpodmínečně milující. Vaší druhou přirozeností je vyjadřovat svou první přirozenost, svou pravou přirozenost vědomě.“ Promiò, ale není možné, že by tento druh ustavičné editace udělal z člověka hlupáka ? „Nikdy. Udělal by z něho jiného člověka. Ne však hlupáka. Byl Ježíš hlupák ? To si nemyslím. Byl Buddha nudný ? Lidé se shromaždovali a vyhledávali jeho společnost. Žádný člověk, který dosáhl mistrovství v čemkoli, není hloupý. Takový člověk je možná neobyčejný. Mimořádný. Nikdy však hloupý. Chcete, aby se „váš život rozběhl“ ? Od této chvíle si začněte představovat, jaký byste chtěli, aby byl. Odstraòte každou myšlenku, slovo nebo čin, který nesouhlasí s vaší představou. Napadne-li vás nějaká myšlenka, která se neshoduje s vaší nejvyšší vizí, ihned začněte přemýšlet o jiné. řeknete-li něco, co se neshoduje s vaší nejvyšší vizí, snažte se něco takového už nikdy neopakovat. Uděláte-li něco, co neodpovídá vašemu nejlepšímu záměru, už nikdy to neopakujte.“ Tohle všechno jsem už slyšel a vždycky mě to rozzuřovalo, nebo? mi to připadá nečestné. Když jsi nemocný jako pes, nesmíš to přiznat. Když jsi na mizivě, nesmíš to říci. Když jsi rozrušený, nesmíš to vyjádřit. To mi připomíná jeden vtip o třech lidech, kteří přišli do pekla. Jeden byl katolík, druhý žid a třetí byl stoupenec Nového věku. Ïábel se výsměšně zeptal katolíka, „Jak se ti líbí ten žár ?“ „Nabízím jej jako oběd,“ odpověděl katolík. Pak se ïábel zeptal žida, „A jak se ten žár líbí tobě ?“ „Co jiného bych mohl očekávat než větší peklo ?“ Nakonec ïábel přistoupil ke stoupenci Nového věku. „Žár ?“ zeptal se zpocený stoupenec. Jaký žár ?“ „To je dobrý vtip. Ale já neříkám, že bychom měli své problémy ignorovat nebo předstírat, že neexistují. říkám, že bychom měli poznat situaci a pak ji pravdivě popsat. Jste-li na mizině, tak jste na mizině. Je zbytečné to popírat. Jak svou situaci prožíváte, to však záleží na vašich myšlenkách - „Být na mizivě je špatné,“ „To je hrozné,“ „Jsem špatný člověk, nebo? dobří a pracovití lidé tak nikdy nedopadnou,“ atd. Jak dlouho zùstanete na mizině, to záleží na vašich slovech - „Jsem na mizině,“ „Nemám ani halíř“ atd. Vaši dlouhodobou realitu vytváří vaše reakce na danou situaci. Musíte si uvědomit, že žádná situace ve vesmíru není ani „dobrá“ ani „špatná“. Prostě je taková, jaká je. Proto přestaòte hodnotit. Dále si uvědomte, že všechno je dočasné. Nic nezùstává stejné, nic není statické. Záleží na vás, jakým směrem se situace obrátí.“ Promiò, ale opět tě musím přerušit. A co takový člověk, který je sice nemocný, ale má víru, která přenáší hory a proto si myslí, říká a věří, že se uzdraví... ale za šest týdnù zemře. Jak se to slučuje s tímto pozitivním myšlením a jednáním ? „Dáváš mi těžké otázky. To je dobře. Nespoléháš jen na mé slovo. Později se na něj však budeš muset spolehnout - protože zjistíš, že o tom všem mùžeme diskutovat věčně, dokud nám nezbyde nic než „to vyzkoušet nebo to popřít“. Tak daleko jsme se však ještě nedostali. Proto pokračujme. Ten, kdo má „víru, která přenáší hory“, a kdo zemře o šest týdnù později, přenášel hory šest týdnù. To pro něho mohlo být dostatečné. Je možné, že se poslední den rozhodl, „Už toho mám dost. Jsem připraven vydat se na jinou cestu.“ Nemusíte o jeho rozhodnutí vědět, protože vám o něm nemusel říci. Vytvořili jste společnost, která nepovažuje za dobré, když někdo chce umřít - když se někdo smíří se smrtí. Protože sami nechcete umřít, neumíte si představit, že by někdo umřít chtěl, a? už je v jakékoli situaci. Je však mnoho situací, kdy je lepší umřít než žít. Věřím, že byste si to uměli představit, kdybyste o tom jen chvíli přemýšleli. Tyto pravdy vás však nenapadnou - nejsou tak samozřejmé - když se díváte na někoho, kdo se rozhodl umřít. A umírající člověk si to uvědomuje. Cítí, zda s jeho rozhodnutím druzí v místnosti souhlasí. Všimli jste si někdy, jak někteří lidé čekají, až se vyprázdní pokoj, a teprve pak umřou ? Někteří musí říci svým milovaným, „Tak už jdi, opravdu. Jdi si dát něco k jídlu.“ Nebo, „Jdi si odpočinout. Já jsem v pořádku. Uvidíme se zítra.“ A když pak strážce odejde, odejde i duše z těla střeženého. Kdyby takový člověk řekl příbuzným a přátelùm, „Já už chci umřít,“ ti by to skutečně slyšeli. „Prosím tě, nemluv tak,“ „Tak to opravdu nemyslíš,“ „Drž se,“ nebo „Prosím tě, neopouštěj nás.“ Lékaři jsou školení k tomu, aby udržovali lidi naživu, nikoli k tomu, aby jim usnadòovali dùstojně umírat. Pro lékaře nebo zdravotní sestru je smrt neúspěchem. Pro přítele nebo příbuzného je smrt katastrofou. Pouze pro duši je smrt úlevou - vysvobozením. Největší dar, který mùžete dát umírajícímu, je nechat ho zemřít v pokoji. často se stává, že umírající člověk, který říká, že bude žít, věří, že bude žít, a dokonce se za to modlí, změní na úrovni duše své rozhodnutí. Nyní je čas opustit tělo a osvobodit duši. Když se duše takto rozhodne, tělo nemùže udělat nic, aby to změnilo. V okamžiku smrti poznáme, kdo z triumvirátu těla, mysli a duše všechno řídí. Celý život se ztotožòujete se svým tělem. Někdy se ztotožòujete se svou myslí. V okamžiku smrti však poznáte, čím skutečně jste. Jsou také chvíle, kdy tělo a mysl neposlouchají duši. I to vytváří situaci, kterou popisuješ. Nejobtížnější je slyšet svou vlastní duši. (Jen velmi málo lidí to dokáže). často se stává, že se duše rozhodne opustit tělo. Tělo a mysl - služebníci duše - to slyší, a začíná proces vyproš?ování. Mysl (ego) to však nechce přijmout. Konec koncù je to konec její existence. Proto mysl dá příkaz tělu, aby se smrti bránilo. S tím tělo souhlasí, nebo? také nechce umřít. Tělo a mysl jsou povzbuzovány okolním světem - světem, který samy vytvořily. V této chvíli záleží na tom, jak vážně chce duše opustit tělo. Jestliže to nepovažuje za tak naléhavé, mùže říci, „Tak dobře, ještě chvíli tu s vámi zùstanu.“ Jestliže si však jasně uvědomí, že zùstat v těle neodpovídá jejím vyšším cílùm - že se nemùže dále vyvíjet skrze toto tělo - pak odejde a nic jí v tom nezabrání - a nikdo by se ani neměl pokoušet. Duše si jasně uvědomuje, že jejím cílem je evoluce. Nezajímá ji vývoj těla a mysli. To pro ni nemá žádný význam. Duše si také uvědomuje, že opuštění těla není žádná tragédie. Někdy je pro ni tragické zùstat v těle. Proto musíte pochopit, že duše se dívá na smrt jinak než tělo a mysl. Samozřejmě že i na život se dívá jinak - a to je příčinou nespokojenosti a úzkosti ve vašem životě. Nespokojenost a úzkost pocházejí z toho, že neposloucháte svou duši.“ Jak mùžeme nejlépe poslouchat svou duši ? Je-li duše šéfem, jak mùžeme zaručit, že dostaneme všechna její memoranda ? „Především si musíte jasně uvědomit, co duše chce - a musíte ji přestat odsuzovat.“ Odsuzuji snad svou duši ? „Všichni to neustále děláte. Právě jsem ti ukázal, jak se odsuzujete za to, že chcete umřít. Také se odsuzujete za to, že chcete žít - skutečně žít. Odsuzujete se za to, že se chcete smát, že chcete plakat, že chcete vítězit, že chcete prohrávat - a zejména za to, že chcete zakusit lásku a radost.“ To děláme ? „Z nějakého dùvodu se domníváte, že odpírat si radost je božské - že neuctívat život je nebeské. říkáte si, že odepření je dobro.“ Chceš říci, že to je špatné ? „Není to ani dobré, ani špatné, je to prostě odpírání. Dělá-li vám dobře, když zapíráte sami sebe, pak je to ve vašem světě dobré. Nedělá-li vám to dobře, pak je to špatné. Většinou se nemùžete rozhodnout. Odpíráte si to či ono, protože si myslíte, že se to od vás očekává. Pak si říkáte, že jste udělali něco dobrého - ale jste překvapeni, že se necítíte dobře. A proto musíte přestat zapírat sami sebe. Uvědomte si, co chce vaše duše, a řiïte se podle toho. řiïte se tím, co chce vaše duše. Vaše duše chce prožívat nejkrásnější lásku, jakou si umíte představit. To je její touhou. To je jejím cílem. Duše chce cítit. Nechce jen vědět. Všechno už ví, ví to však rozumově. Duše chce zakoušet sama sebe, chce prožívat svou zkušenost. Nejkrásnější je pocit jednoty se vším, co existuje. Duše touží po tomto návratu k Pravdě. Chce prožívat dokonalou lásku. Dokonalá láska je pro city tím, čím je bílá barva ve vztahu k ostatním barvám. Mnoho lidí si myslí, že bílá je nepřítomností barvy. Tak tomu není. Bílá obsahuje všechny barvy. Je všemi existujícími barvami. Právě tak láska není nepřítomnosti emocí (nenávisti, hněvu, chtíče, žárlivosti, chamtivosti), je souhrnem všech emocí. Láska je vším. Aby duše mohla zakusit lásku, musí zakusit všechny lidské pocity. Jak mohu mít soucit s tím, čemu nerozumím ? Jak mohu druhému odpustit něco, co jsem nikdy nepoznal v sobě ? V tom vidíme jednoduchost i nesmírnou nádheru cesty duše. Konečně si uvědomujeme, jaký má duše cíl: Cílem lidské duše je zakusit všechno - aby se stala vším. Jak mùže být duše nahoře, když nikdy nebyla dole, jak mùže být napravo, když nikdy nebylá nalevo ? Jak mùže být teplá, když neví, co je chlad, jak mùže být dobrá, když popírá zlo ? Je jasné, že si duše nemùže vybrat, čím bude, pokud neexistuje něco, z čeho by si mohla vybrat. Aby mohla prožívat svou nádheru, musí vědět, co nádhera je. To nemùže poznat, jestliže neexistuje nic než nádhera. A tak si uvědomí, že nádhera existuje jen v prostoru toho, co není nádherné. Proto duše nikdy neodsuzuje to, co není nádherné - ale žehná tomu, nebo? v tom vidí část sebe samé, část, která musí existovat, aby se jiná její část mohla projevit. Úkolem vaší duše je dovést vás k tomu, abyste si vybrali nádheru - abyste si zvolili to nejlepší z toho, čím jste - a abyste neodsuzovali to, co si nezvolíte. To je úkol na několik životù, nebo? jste zvyklí odsuzovat, místo abyste žehnali tomu, co si nezvolíte. Ve skutečnosti děláte něco ještě horšího - snažíte se poškodit to, co si nezvolíte. Snažíte se to zničit. Jestliže s něčím nebo s někým nesouhlasíte, začnete ho napadat. Setkáte-li se s náboženstvím, se kterým nesouhlasíte, prohlašujete je za špatné. Setkáte-li se s myšlenkou, která protiřečí vaší, zesměšòujete ji. Setkáte-li se s myšlenkou, která nesouhlasí s vaší, odmítáte ji. V tom se mýlíte, nebo? vytváříte jen polovinu vesmíru. A nemùžete rozumět ani své vlastní polovině, jestliže jste odmítli druhou.“ To vše je velmi hluboké - a děkuji za to. Nikdo mi to nikdy neřekl. Alespoò ne tak srozumitelně. A snažím se to pochopit. Opravdu se snažím. A přece je to obtížné. Zdá se mi, že říkáš, že bychom měli milovat „nesprávné“, abychom mohli poznat „správné“. Chceš snad říci, že musíme obejmout ïábla ? „Jak jinak ho vyléčíte ? Samozřejmě že skutečný ïábel neexistuje - ale odpovídám ti řečí, kterou hovoříš. Léčení je proces, při kterém přijímáte všechno, ale volíte to nejlepší. Rozumíš tomu ? Nemùžeš se rozhodnout, že budeš Bohem, když neexistuje nic, z čeho by sis mohl vybrat.“ Zadrž ! Kdo řekl, že bych chtěl být Bohem ? „Nejkrásnějším citem je dokonalá láska, že ano ?“ Myslím, že ano. „A znáš lepší definici Boha ?“ Ne, to neznám. „Vaše duše hledá tento nejkrásnější pocit. Chce zakusit dokonalou lásku - chce jí být. Duše je dokonalou láskou - a uvědomuje si to. Chce však víc než si to pouze uvědomovat. Chce ji skutečně prožívat. Samozřejmě že chcete být Bohy ! čím jiným byste podle tvého názoru chtěli být ?“ Nevím ? Nejsem si jist. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tímto zpùsobem. Zdá se mi to poněkud bezbožné. „Není to podivné, že neshledáváš nic bezbožného na tom, když se snažíte být jako ïábel, ale snaha být jako Bùh vás uráží.“ Moment ! Kdo se snaží být jako ïábel ? „Vy všichni ! Dokonce jste si vymyslili náboženství, která vám říkají, že jste se narodili v hříchu - že jste hříšníci od narození - abyste mohli přesvědčit sami sebe o svém vlastním zlu. Kdybych vám však řekl, že jste se narodili z Boha - že jste při narození Bohy a Bohyněmi - že jste čistou láskou - odvrhli byste mě. Celý život se snažíte přesvědčit sami sebe, že jste špatní. Nejen o tom, že jste špatní vy, ale také o tom, že je špatné to, co chcete. Sexualita je špatná, peníze jsou špatné, radost je špatná, moc je špatná, hojnost je špatná - hojnost čehokoli. Některá vaše náboženství vás dokonce učí, že tancovat je špatné, poslouchat hudbu je špatné, uctívat život je špatné. Brzy začnete věřit, že je špatné usmívat se a smát se, že je špatné milovat. Ne, příteli, mnoho věcí ti nemusí být jasných, ale jedno ti jasné je: to, po čem toužíte, je většinou špatné. Poněvadž si myslíte, že jste špatní, proto jste se rozhodli, že se zlepšíte. To je v pořádku. V každém případě je to stejný cíl - existuje však rychlejší a kratší cesta.“ A jaká ? „Přijetí toho, čím jste dnes. To udělal Ježíš. Je to cesta Buddhy, cesta Krišny, cesta všech velkých Mistrù. A každý Mistr má totéž poselství: Co jsem já, to jste vy. Co mohu udělat já, to mùžete udělat i vy. Všechny tyto věci a mnohem víc budete dělat i vy. A přesto neposloucháte. Zvolili jste si mnohem obtížnější cestu člověka, který se považuje za ïábla, člověka, který se považuje za zlého. říkáte, že je obtížné jít cestou Krista, řídit se učením Buddhy, nést světlo Krišny, být Mistrem. Ale já vám říkám: je mnohem obtížnější popírat to, čím jste, než to přijmout. Jste dobro a milosrdenství a soucit a porozumění. Jste klid a radost a světlo. Jste odpuštění a trpělivost, síla a odvaha, jste pomocníci v době nedostatku, utěšovatelé v době smutku, léčitelé v době zranění, učitelé v době zmatku. Jste nejhlubší moudrost a nejvyšší pravda; největší klid a nejkrásnější láska. To všechno jste. A v některých okamžicích života si to uvědomujete. Rozhodněte se, že si to budete uvědomovat stále.“ | ||