| 4.kapitola Teï jsme se však dostali úplně jinam. Začali jsme problematikou času a skončili jsme u náboženství. „To se stává, když hovoříš s Bohem. Není snadné držet se jednoho námětu.“ Pokusím se tedy shrnout, co jsi řekl v předešlé kapitole. • Neexistuje žádný jiný čas než přítomnost; existuje jen tento okamžik. • čas není kontinuum. čas je aspekt relativity, který existuje vertikálně; jednotlivé „okamžiky“ jsou naskládány jeden na druhém a existují všechny zároveò. • V této sféře času se neustále pohybujeme mezi jednotlivými realitami, obvykle ve snu. Nebo v případě déjá vu. • Nikdy neexistoval okamžik, kdy bychom „nebyli“, a nikdy takový okamžik nebude. • „Věk“ ve vztahu k duším má co dělat s úrovní vědomí, nikoli s délkou času. • Zlo neexistuje. • Jsme dokonalí právě takoví, jací jsme. • „Zlo“ je racionální pojem založený na relativní zkušenosti. • Neustále si vytváříme nová pravidla, aby odpovídala naší přítomné realitě. A to je naprosto v pořádku. Tak to musí být, máme-li se vyvíjet. • Hitler odešel do nebe (!) • Všechno, co se děje, je vùle Boží - všechno. To se týká hurikánù, tornád a zemětřesení, ale i Hitlera. Tajemství porozumění spočívá v poznání smyslu událostí. • V posmrtném životě není žádný trest; dùsledky našich činù existují jen v relativním světě, nikoli ve světě absolutním. • Všechny naše teologie jsou šíleným pokusem vysvětlit nesmyslného Boha, který neexistuje. • Naše teologie mají smysl, jedině když přijmeme Boha, který nemá vùbec žádný smysl. Co tomu říkáš ? Další dobré shrnutí ? „Vynikající.“ To je dobře, protože mám spoustu dalších otázek. Některé body je třeba vysvětlit podrobněji. Proč šel Hitler do nebe ? (Vím, že ses to snažil vysvětlit, ale stále mi to není jasné). Jaký hlubší smysl se skrývá za všemi událostmi ? A jakou souvislost má tento hlubší smysl s Hitlerem a ostatními diktátory ? „Cílem všech událostí a všech zážitkù je vytvoření příležitosti Události a zážitky jsou příležitosti. Nic víc a nic míò. Bylo by mylné považovat je za „dílo ïábla“, „trest Boží“, „odměnu z nebe“ nebo něco podobného. Jsou to prostě události a zážitky. Smysl jim dává to, co si o nich myslíme a jak na ně reagujeme. Události a zážitky jsou příležitosti, které k sobě individuálně nebo kolektivně přitahujete prostřednictvím svého vědomí. Vědomí vytváří zážitky. Snažíte se dosáhnout vyšší úrovně vědomí. Přitahujete tyto příležitosti, abyste jich použili jako nástroje k vytváření toho, čím jste. To, co jste, je bytost na vyšší úrovni vědomí, než teï projevujete vy. Protože chci, abyste poznávali a prožívali to, čím jste, dovoluji vám přitahovat k sobě události a zážitky, které vám to umožní. V této univerzální hře se k vám občas přidávají další hráči - náhodní známí, přátelé, spolupracovníci, příbuzní a životní partneři. Tyto duše k sobě přitahujete a vy jste přitahováni k nim. Je to vzájemně tvùrčí zážitek, který vyjadřuje touhy obou stran. Nikdo k vám nepřijde náhodou. Neexistuje žádná koincidence. Nic se neděje náhodně. Život není výsledkem náhody. Události i lidé jsou k vám přitahováni pro vaše vlastní účely. Hlubší planetární události jsou výsledkem kolektivního vědomí. Jsou přitahovány k vaší skupině v dùsledku vašich kolektivních rozhodnutí a tužeb.“ Co to znamená „vaše skupina“ ? „Ačkoli si to málo lidí uvědomuje, kolektivní vědomí je velmi mocné; a když si nedáš pozor, mùže ovládnout tvé individuální vědomí. Chceš-li, aby byl tvùj život na této planetě harmonický, musíš se všude, kam přijdeš, snažit vytvořit kolektivní vědomí. Jsi-li v nějaké skupině, jejíž vědomí neodpovídá tvému a jež nejsi schopen změnit, bude moudřejší skupinu opustit, nebo? jinak by tě mohla vést. Taková skupina jde tam, kam chce ona, bez ohledu na to, kam bys chtěl jít ty. Nemùžeš-li najít skupinu, jejíž vědomí by odpovídalo tvému, pokus se takovou skupinu založit. Lidé s podobným vědomím, jako máš ty, k tobě budou přitahováni. Jednotlivci a menší skupiny musejí ovlivòovat větší skupiny - a nakonec celé lidstvo - aby došlo k trvalé a podstatné změně na této planetě. Váš svět a stav, v němž se nachází, je odrazem kolektivního vědomí lidstva. Jak vidíš, když se rozhlédneš kolem sebe, čeká vás spousta práce. Pokud ovšem nejsi spokojen se současným stavem světa. Je překvapující, že většina lidí s ním spokojena je. Proto se nic nemění. Většina lidí je spokojena se světem, v němž jsou uznávány rozdíly, nikoli podobnosti, a v němž se neshody řeší válkami. Většina lidí je spokojena se světem, v němž přežívají jen ti nejsilnější, v němž moc je právo, a vítězství je považováno ze nejvyšší dobro. Produkuje-li takový svět také „ztroskotance“ - budiž - pokud mezi ně nepatříte. Většina lidí definuje „zlo“ jako něco jiného, než jsou oni. Náboženské, sociální, ekonomické a kulturní rozdíly nejsou tolerovány. Vykořis?ování je ospravedlòováno sebeuspokojeným tvrzením vykořis?ovatelù, že jejich oběti jsou na tom mnohem lépe než před tím, než byly vykořis?ovány. Vyšší vrstvy, které na této situaci sprostě vydělávají, nezajímá, jak by se mělo zacházet s lidmi, kdybychom byli opravdu spravedliví. Když někdo navrhne jiný systém, většina lidí se směje a poukazuje na to, že díky soutěžení a zabíjení je tato civilizace tak úžasná. Většina lidí je přesvědčena, že neexistuje žádný jiný přirozený zpùsob existence, že je v povaze člověka chovat se tak, jak se chová, a že jakékoli jiné chování by zabilo vnitřní elán, který nás nutí být úspěšnými. (Nikdo se neptá v čem.) Ačkoli je to pro osvíceného člověka obtížné pochopit, většina lidí na vaší planetě věří této filozofii, a proto se nezajímá o trpící masy, o utlačované menšiny ani o základní potřeby kohokoli jiného. Většina lidí si neuvědomuje, že svou činností ničí planetu, která jim dává život, nebo? se nestarají o nic jiného než o zlepšení vlastního života. Jsou tak neuvěřitelně krátkozrací, že nevidí, že krátkodobé zisky často zpùsobují dlouhodobé ztráty. Většina lidí se cítí ohrožena kolektivním vědomím, takovými pojmy, jako je kolektivní dobro, jeden světový názor nebo jeden Bùh, který existuje v jednotě se všemi bytostmi. Je jasné, že strach ze všeho, co vede ke sjednocení, a vyzdvihování všeho, co vás rozděluje, vyvolává konflikty - a přesto se zdá, že nejste schopni poučit se z vlastní zkušenosti, nebo? děláte stále totéž a se stejnými výsledky. Neschopnost pochopit utrpení druhých umožòuje pokračování utrpení. Oddělenost plodí lhostejnost a falešnou nadřazenost. Jednota plodí soucit a skutečnou rovnost. To, co se děje na vaší planetě poslední tři tisíce let, je odrazem kolektivního vědomí „vaší skupiny“ - to jest celého lidstva. Tuto úroveò vědomí lze nejlépe označit za primitivní.“ Hmm. Ale zdá se, že jsme odbočili od pùvodní otázky. „Ani ne. Ptal ses na Hitlera. A fakt, že se Hitler dostal k moci, byl dùsledkem kolektivního vědomí. Mnoho lidí řekne, že Hitler ovládl jednu skupinu - v tomto případě německý národ - díky své prohnanosti a mistrné rétorice. To však pohodlně svaluje všechnu vinu na Hitlera - což masám náramně vyhovuje. Bez spolupráce a podpory a ochotné poslušnosti milionù lidí by Hitler nemohl udělat nic. Skupina, která si říká Němci, na sebe musí vzít zodpovědnost za holocaust. Stejně jako to musí do určité míry udělat větší skupina nazývaná lidstvo, která, i když neudělala nic jiného, byla přinejmenším lhostejná k utrpení v Německu, dokud nedosáhlo takového stupně, že to ani ti nejchladnokrevnější izolacionisté nemohli ignorovat. Pochop, že právě kolektivní vědomí poskytlo úrodnou pùdu pro rùst nacistického hnutí. Hitler se jen chopil příležitosti, ale sám ji nevytvořil. Musíš si uvědomit, že kolektivní vědomí, jež neustále zdùrazòuje výjimečnost a nadřazenost, vede ke ztrátě soucitu, a ztrátu soucitu nevyhnutelně následuje ztráta svědomí. Kolektivní vědomí zakořeněné v nacionalismu ignoruje problémy druhých a zároveò dává vinu druhým za problémy vlastní, čímž ospravedlòuje odvetu, „nápravu“ a válku. Osvětim byla nacistickým řešením - „pokusem o nápravu“ - „židovského problému“. Nejhroznější nebylo to, že Hitler páchal příšerné zločiny na lidské rase, ale to, že mu to lidská rasa dovolila. Překvapující je nejen to, že se objevil někdo takový jako Hitler, ale také to, že s ním tolik lidí souhlasilo. Hrozné je nejen to, že Hitler vyvraždil miliony Židù, ale také to, že miliony Židù musely být vyvražděny, aby byl Hitler konečně zastaven. Smyslem tohoto historického období bylo nastavit lidem zrcadlo a ukázat jim, jaké lidstvo skutečně je. Ve vaší historii se setkáte s mnoha pozoruhodnými učiteli, kteří vám nabízejí příležitosti rozpomenout se na to, čím skutečně jste. Tito učitelé vám ukazují jak nejnižší, tak nejvyšší lidský potenciál. Ukazují vám jasné a závratné příklady toho, co člověk mùže dokázat - a kam se dostanete s takovým vědomím, jaké máte vy. Pamatuj si, že vědomí je všechno. Vědomí vytváří vaši realitu. Kolektivní vědomí je velmi mocné a produkuje buï nevýslovnou krásu, nebo nevýslovnou hrùzu. Volba však záleží na vás. Jestliže nejsi spokojen s vědomím své skupiny, snaž se jej změnit. Nejlépe toho dosáhneš tím, že budeš žít příkladným životem. Pokud to nestačí, založ si svou vlastní skupinu a buï zdrojem vědomí, jaké si přeješ, aby měli druzí. Všechno začíná u tebe. Všechno. Naprosto všechno. Chceš, aby se svět změnil ? Změò svùj vlastní svět. Hitler - stejně jako Kristus - vám dal výjimečnou příležitost poznat, čím skutečně jste. Nicméně tito velcí lidé - Hitler nebo Buddha, čingischán nebo Hare Krišna, Attila nebo Ježíš Kristus - žijí jen tak dlouho, dokud nezmizí z vašich vzpomínek. Proto Židé staví pomníky na památku holocaustu, abyste na něj nikdy nezapomněli. Nebo? v každém z vás je něco z Hitlera - je to jen otázka stupně. Vraždění lidí je vraždění lidí, a? už v Osvětimi nebo ve Wounded Knee.“ Takže Hitler byl poslán na Zemi, aby nám ukázal, jakých hrùz je člověk schopen ? Aby nám ukázal, jak hluboko je možné klesnout ? „Hitler vám nebyl poslán. Hitlera jste si vytvořili. Zrodil se z vašeho kolektivního vědomí, bez kterého by nemohl existovat. To je ponaučením z této zkušenosti. Vědomí oddělenosti, výjimečnosti a nadřazenosti - rozlišování na „my“ a „oni“ - vede k Hitlerovu pojetí světa. Vědomí Božího bratrství a jednoty vede ke Kristovu pojetí světa. Je-li utrpení „naše“ a nejen „vaše“, je-li radost „naše“ a nejen „moje“, je-li celý život náš - pak je to skutečně celý život.“ Proč šel Hitler do nebe ? „Protože neudělal nic „špatného“. Hitler prostě udělal, co udělal. Musím ti připomenout, že celou řadu let miliony lidí věřily, že Hitler má pravdu. Jak by tomu nevěřil on sám ? Kdybys hlásal něco šíleného a milion lidí by s tebou souhlasilo, nemyslil by sis, že jsi tak šílený. Svět - nakonec - došel k závěru, že Hitler neměl „pravdu“. To znamená, že se lidé zamyslili nad tím, čím jsou a čím chtějí být vzhledem ke své zkušenosti s Hitlerem. Hitler stanovil měřítko ! Nastavil parametry, které vás donutily přehodnotit své představy o sobě samých. Totéž udělal Kristus, jenže na opačném konci spektra. Existovali další Kristové a další Hitlerové. A opět přijdou. Proto si dávejte pozor, nebo? se mezi vámi pohybují lidé na rùzných úrovních vědomí. Jaké vědomí máš ty ?“ Pořád nechápu, jak mohl jít Hitler do nebe. Jak mohl být odměněn za to, co udělal ? „Především si uvědom, že smrt není konec, ale začátek; není to hrùza, ale radost. Nejš?astnější okamžik tvého života bude okamžik tvé smrti. Je tomu tak proto, že život nekončí, ale pokračuje tak nádherně a radostně, že to je obtížné popsat a nemožné pochopit. Proto si musíš uvědomit, že Hitler nikomu neublížil. V jistém smyslu lidem nezpùsobil utrpení, ale naopak je utrpení zbavil. Buddha říkal: „Život je utrpení.“ A Buddha měl pravdu.“ Hitler ale nevěděl, že dělá něco dobrého. Myslil si, že dělá něco špatného ! „Ne, Hitler si nemyslil, že dělá něco špatného. Ve skutečnosti věřil, že pomáhá svému národu. A právě tohle ty nechápeš. Nikdo nedělá nic, co by bylo špatné z hlediska jeho modelu světa. Jestliže si myslíš, že Hitler jednal šíleně a uvědomoval si, že je šílený, pak nevíš nic o složitosti lidského života. Hitler věřil, že svému národu pomáhá. A jeho národ tomu také věřil ! To bylo to nejšílenější. Většina národa s ním souhlasila ! řekl jsi, že Hitler neměl „pravdu“. Dobře. Tímto prohlášením definuješ sám sebe, začínáš se poznávat. To je dobře. Ale neodsuzuj Hitlera za to, že ti to umožnil. Někdo to udělat musel. Nemùžeš poznat, co je horké, není-li něco studené. Nepoznáš, co je vpravo, není-li něco vlevo. Nechval jedno a neodsuzuj druhé. Budeš-li to dělat, nikdy ničemu neporozumíš. Lidé už dlouhá staletí odsuzují Adama a Evu. Prý se dopustili prvního hříchu. Ale já ti řeknu tohle: Bylo to první požehnání. Nebo? kdyby neokusili zakázané ovoce a nepoznali dobro a zlo, nikdy bys nevěděl, že tyto dvě možnosti existují. A před takzvaným Adamovým hříchem tyto dvě možnosti opravdu neexistovaly. Nebylo žádné „zlo“. Všechno existovalo ve stavu naprosté dokonalosti. Byl to doslova ráj. A přece by sis to neuvědomoval - neprožíval bys to jako něco dokonalého - protože bys neznal nic jiného. Odsoudíš tedy Adama a Evu, nebo jim poděkuješ ? A ty se ptáš, co si mám myslit o Hitlerovi. řeknu ti tohle: Bùh je láska a Bùh je soucit, Bùh je moudrost a Bùh je odpuštění. Boží záměr a Boží cíl jsou dostatečně obsažné, aby zahrnuly i ten nejodpornější zločin a toho nejodpornějšího zločince. Nemusíš s tím souhlasit, ale na tom nezáleží. Právě ses dověděl to, co jsi sem přišel objevit.“ 5.kapitola V první knize jsi mi slíbil, že mi v druhé knize vysvětlíš takové pojmy, jako je čas a prostor, láska a válka, dobro a zlo a geopolitickou problematiku nejvyššího řádu. Také jsi mi slíbil, že mi podrobněji vysvětlíš lidskou sexualitu. „Ano, to všechno jsem ti slíbil. První kniha pojednávala především o životě jedince. Druhá kniha se zabývá vaším kolektivním životem na této planetě. Třetí kniha uzavírá celou trilogii pojednáním o kosmologii, vesmíru a životě duše. Všechny tři knihy dohromady představují to nejlepší, co vám v současné době mohu říci o tak rozdílných věcech, jako je třeba zavazování tkaniček u bot a porozumění vesmíru.“ Už jsi mi řekl všechno, co jsi chtěl říci o čase ? „řekl jsem ti všechno, co potřebuješ vědět. čas neexistuje. Všechno existuje současně. Všechno se děje současně. Tato kniha se píše a zatímco se píše, už je napsaná. Už existuje. Odtud získáváš všechny informace - z knihy, která už existuje. Ty tomu všemu jen dáváš formu. Právě to znamená výrok: „Odpovím ti, ještě než se zeptáš.“ “ To, co říkáš o čase, je velmi zajímavé, ale... poněkud ezoterické. Lze to nějak uplatnit ve skutečném životě ? „Skutečné porozumění času vám umožòuje žít mnohem klidněji ve vašem relativním světě, kde je čas vnímán spíš jako pohyb a uplývání než jako něco konstantního. Pohybujete se vy, nikoli čas. čas nezná pohyb. Existuje jen jediný okamžik. Na určité úrovni tomu hluboce rozumíte. Proto když prožíváte něco opravdu krásného nebo dùležitého, často říkáte, že je to, jako by se „čas zastavil“. čas opravdu stojí. A když se zastavíte i vy, často prožíváte okamžik definující váš život.“ Tomu je těžké uvěřit. Jak je to možné ? „Dokonce i vaše věda to již matematicky potvrdila. Byly vypracovány vzorce, které ukazují, že kdybyste nastoupili do kosmické lodi a letěli dostatečně daleko a dostatečně rychle, mohli byste se vrátit na Zem a dívat se, jak odlétáte. To dokazuje, že čas není pohyb, ale pole, kterým se pohybujete vy - v tomto případě v kosmické lodi. říkáte, že rok má 365 „dní“. Ale co je to den ? Docela náhodně jste se rozhodli, že „den“ je „čas“ potřebný k tomu, aby se Země otočila kolem své osy. Jak víte, že se skutečně točí ? (Žádný pohyb přece necítíte.) Vybrali jste si referenční bod na obloze Slunce. říkáte, že trvá celý „den“, než se ta část zeměkoule, na které jste, obrátí od Slunce a opět se k němu vrátí. Rozdělili jste tento „den“ na 24 „hodin“ - opět naprosto náhodně. Právě tak jste jej mohli rozdělit na 10 nebo 73 hodiny. Pak jste rozdělili „hodinu“ na „minuty“. říkáte, že každá hodina má 60 menších jednotek, nazývaných „minuty“ - a že každá minuta má 60 ještě menších jednotek, nazývaných „vteřiny“. Jednoho dne jste si všimli, že Země se nejen točí kolem své osy, ale také létá ! Všimli jste si, že obíhá kolem Slunce. Pečlivě jste vypočítali, že Země se otočí kolem vlastní osy 365krát, než oběhne kolem Slunce. Tomuto počtu oběhù jste začali říkat „rok“. Všechno se však zkomplikovalo, když jste se rozhodli rozdělit „rok“ na jednotky menší než „rok“, ale větší než „den“. Vymyslili jste „týden“ a „měsíc“ a podařilo se vám dát stejný počet měsícù do každého roku, ale ne stejný počet dní do každého měsíce. Nenašli jste totiž zpùsob, jak rozdělit lichý počet dní (365) sudým počtem měsícù (12), a tak jste se rozhodli, že některý měsíc bude mít víc dní než jiný ! Domnívali jste se, že musíte rozdělit rok na dvanáct částí, protože to odpovídá počtu měsíčních cyklù. Abyste sloučili tyto tři prostorové události - oběh Země kolem Slunce, rotaci Země kolem své osy a měsíční cykly - prostě jste přizpùsobili počet „dní“ v „měsíci“. Ani tím jste však nevyřešili všechny své problémy, nebo? vám přebýval určitý čas, s nímž jste si nevěděli rady. Proto jste se rozhodli, že rok bude mít jednou za čas o jeden den víc! Takovému roku říkáte přestupný a skutečně se podle toho řídíte - zatímco moje vysvětlení času považujete za „neuvěřitelné“! Podobným zpùsobem jste si vytvořili „desetiletí“ a „století“ (založená na desítkách, nikoli třeba na dvanáctkách), ale v podstatě jen měříte pohyb předmětù v prostoru. Z toho je jasné, že se nepohybuje čas, ale předměty ve statickém poli, kterému říkáte prostor. „čas“ je prostě váš zpùsob, jak měříte pohyb ! Vědci si hluboce uvědomují tuto spojitost a proto hovoří o „časoprostorovém kontinuu“. Váš profesor Einstein a další vědci si uvědomovali, že čas je racionální konstrukce, relační pojem. „čas“ existuje jen ve vztahu k prostoru mezi jednotlivými předměty ! (Jestliže se vesmír zvětšuje - jak tomu ve skutečnosti je - pak jeden oběh země kolem Slunce musí dnes trvat „déle“ než před miliardou let, nebo? země musí překonat větší „prostor“). Proto všechny tyto cyklické události trvají dnes víc minut, hodin, dní, týdnù, měsícù, rokù, desetiletí a století, než trvaly v roce 1492 ! (Kdy „den“ přestává být dnem ? Kdy „rok“ přestává být rokem ?) Vaše moderní chronometry dnes zaznamenávají tuto časovou nesrovnalost a každý rok se na celém světě seřizují hodiny, aby odpovídaly realitě vesmíru, který odmítá být v klidu. Einstein si uvědomil, že nepohybuje-li se čas, ale my určitou rychlostí, pak stačí, když změníme vzdálenost mezi předměty - nebo jejich rychlost - abychom „změnili“ čas. Právě Einsteinova obecná teorie relativity prohloubila vaše moderní chápání vztahu mezi časem a prostorem. Teï snad pochopíš, že když vykonáš dlouhou cestu prostorem a vrátíš se zpátky, zestárneš třeba o deset let - zatímco tvoji přátelé na Zemi zestárnou o třicet let ! čím dále poletíš, tím nepravděpodobnější bude, že se po návratu setkáš s lidmi, kteří tu žili, když jsi Zemi opouštěl. Kdyby však vědci vynalezli nějaký rychlejší zpùsob cestování, mohli by „oklamat“ vesmír a zùstat ve spojení s „reálným časem“ na Zemi, takže by po návratu zjistili, že na Zemi uplynul stejný čas jako v jejich kosmické lodi. Je jasné, že kdyby se dalo cestovat ještě rychleji, pak byste se mohli vrátit na Zem ještě před tím, než byste odletěli ! To znamená, že čas na Zemi by plynul pomaleji než čas na kosmické lodi. Vrátili byste se za deset vašich „rokù“, zatímco Země by „zestárla“ jen o čtyři ! Při ještě větší rychlosti by deset let ve vesmíru odpovídalo deseti minutám na Zemi. A když se dostanete do „faldu“ v kosmickém prostoru (Einstein a další vědci věřili, že takové „faldy“ existují - a měli pravdu !), v jediném „okamžiku“ překonáte celý „prostor“. Bylo by možné, aby vás takový časoprostorový jev doslova „vrhl“ zpátky do „času“ ? Nyní by nemělo být tak obtížné pochopit, že „čas“ existuje pouze jako racionální konstrukce. Všechno, co se kdy stalo, a všechno, co se kdy stane, se děje teï. Vaše schopnost vidět to závisí na vašem hledisku - na vašem „místě v prostoru“. Kdybys byl na mém místě, viděl bys všechno - v tomto okamžiku ! Rozumíš ?“ Pomalu začínám - na teoretické úrovni – ano !! „Dobře. Vysvětlil jsem ti to velice jednoduše, aby tomu i dítě rozumělo. Možná to není dobrý vědecký postup, ale je to srozumitelné.“ Pokud jde o rychlost, hmotné předměty jsou omezené ale nehmotné předměty - moje myšlenky... moje duše... by se teoreticky mohly pohybovat éterem neuvěřitelnou rychlostí. „Přesně tak ! Přesně ! A právě to se často děje ve snech a dalších psychických zážitcích. Rozumíš teï déjá vu ? Pravděpodobně jsi tady už jednou byl !“ Ale... jestliže se už všechno stalo, pak ovšem nemohu změnit svou budoucnost. „Ne ! Tomu nevěř ! To není pravda. Tato skutečnost by ti měla pomoci, nikoli škodit. Vždycky máš svobodnou vùli. Schopnost vidět do budoucnosti by měla zlepšit tvou schopnost žít takovým životem, jakým chceš.“ Ale jak ? Vysvětli mi to podrobněji. „Jestliže „vidíš“ budoucí událost, která se ti nelíbí, nevybírej si ji. Vyber si znovu. Vyber si jinou ! Změò své chování, aby ses vyhnul nežádoucímu výsledku.“ Jak se mohu vyhnout něčemu, co se už stalo ? „Nestalo se to tobě - ještě ne ! Jsi v místě časoprostoru, kde si tu událost neuvědomuješ. Ty „nevíš“, že se to „stalo“. Ještě ses nerozpomněl na svou budoucnost. (Tato zapomnětlivost je tajemstvím veškerého času. Právě ta ti pomáhá „hrát“ úžasnou hru života ! To ti vysvětlím později.) Co „nevíš“, to „není“. Protože si nepamatuješ na svou budoucnost, ještě se ti „nestala“ ! Všechno se „děje“ teprve ve chvíli, kdy to „prožíváš“. Nemùžeš prožívat něco, o čem „nevíš“. řekněme, že jsi měl to štěstí a na okamžik jsi nahlédl do své „budoucnosti“. V takovém okamžiku se tvùj duch - nehmotná část tvého já - přenesl do vzdáleného místa časoprostorového kontinua a přinesla zpátky určité reziduum energie - dojmy z toho okamžiku nebo události. Toto reziduum mùžeš vnímat - nebo jej mùže vnímat člověk, který má rozvinutou metafyzickou schopnost „cítit“ a „vidět“ energii, která tě obklopuje. Jestliže se ti nelíbí budoucnost, kterou takto „vnímáš“, zvol si jinou cestu ! V tom okamžiku změníš svùj život - a uleví se ti.“ Moment ! Cože - ?? „Teï se dovíš, že existuješ na všech úrovních časoprostorového kontinua zároveò. To znamená, že tvá duše vždycky byla, vždycky je a vždycky bude - bez přestání - amen…“ Já „existuji“ na několika místech ? „Samozřejmě ! Existuješ všude - a vždycky !“ Existuji v minulosti a existuji v budoucnosti ? „Jak jsme se právě shodli, „budoucnost“ a „minulost“ neexistují, ale v tom smyslu, jak to myslíš ty, existuješ v obou těchto místech časoprostorového kontinua.“ Mám tedy několik „já“ ? „Máš jen jedno „já“, ale jsi mnohem větší, než si myslíš !“ Takže když „já“, které existuje „teï“, změní něco, co se mu nelíbí na jeho „budoucnosti“, „já“, které existuje v „budoucnosti“, to přestane prožívat ? „V podstatě ano. Celá mozaika se změní. Ale toto „já“ nikdy nepřijde o svou zkušenost. Uleví se mu a je rádo, že to nemusíš prožít „ty“.“ Ale „já“ v mé „minulosti“ to musí ještě „prožít“, takže do ní musí vstoupit ? „V určitém smyslu ano, Ale mùžeš „mu“ pomoci.“ Mohu ? „Jistě. Když změníš to, co prožilo tvé „já“ před tebou, tvé „já“ za tebou to už nikdy nebude muset prožít ! Tímto zpùsobem se vyvíjí tvá duše. Stejným zpùsobem ti tvé budoucí „já“ pomohlo vyhnout se tomu, čemu se ono nevyhnulo. Rozumíš tomu ?“ Ano. A je to nesmírně zajímavé. Ale teï mám další otázku. A co minulé životy ? Jestliže jsem vždycky byl sám sebou - v minulosti i v budoucnosti - jak jsem v minulém životě mohl být někým jiným: „Jsi Boží bytost, schopná prožívat mnoho zážitkù zároveò - a schopná rozdělit své já na tolik rùzných „já“, kolik chceš. Mùžeš žít „tentýž život“ znovu a znovu, rùznými zpùsoby - jak jsem ti právě vysvětlil. Ale také mùžeš žít rùzné životy v rùzných místech časoprostorového kontinua. Takže zatímco jsi sám sebou tady a teï, zároveò mùžeš být - a jsi - ostatními „já“ v jiných dobách a místech.“ Mùj Bože, to je stále složitější a složitější ! „Ano - a to jsme teprve začali. Uvědom si tohle: Jsi bytost božských rozměrù, neznáš žádné omezení. část tvého já se rozhodla poznat sama sebe jako tvou přítomnou totožnost. To však není hranice tvé existence, přestože si to myslíš.“ Jak to ? „Musíš si to myslit, jinak bys nemohl dělat to, k čemu sis dal tento život.“ A co to je ? Už jsi mi to řekl, ale řekni mi to znovu tady“ a „teï“. „Žiješ celý život - mnoho životù - abys byl tím, čím skutečně jsi; abys vytvořil to, čím skutečně jsi; abys prožil a naplnil svou současnou představu o sobě samém. Žiješ ve věčném okamžiku sebevytváření; celý tvùj život je procesem sebevyjádření. Přitahuješ k sobě lidi a události, abys jich použil jako nástrojù k vytvoření té nejvyšší verze nejvyšší představy, kterou jsi o sobě kdy měl. Tento proces neustálého tvoření stále pokračuje a je nekonečný. Všechno se odehrává v „tomto okamžiku“ a na mnoha úrovních. Ve vaší lineární realitě vnímáte svùj život jako minulost, přítomnost a budoucnost. Myslíte si, že máte jeden život, možná několik, ale v žádném případě ne najednou. Ale co kdyby neexistoval „čas“ ? Pak byste žili všechny své „životy“ najednou ! A taky je žijete najednou ! Tento přítomný život žijete ve své minulosti, ve své přítomnosti a ve své budoucnosti - a to všechno najednou ! Měl jsi někdy „podivné tušení“, že se něco stane - tušení tak silné, že jsi se tomu raději vyhnul ? Vaším jazykem tomu říkáte předtucha. Z mého hlediska je to okamžité uvědomění si něčeho, co jste právě prožili v „budoucnosti“. Tvoje „budoucí já“ ti říká, „Tohle nebylo moc příjemné. Nedělej to !“ Zároveò žiješ také další životy - životy, kterým říkáš „minulé životy“. A ačkoli je žiješ v tomto okamžiku, vnímáš je jako něco, co se stalo v minulosti (pokud je vùbec vnímáš), ale to je v pořádku. Tato nádherná hra života by pro tebe byla velmi obtížná, kdyby sis plně uvědomoval všechno, co se děje. Ani to, co ti teï říkám, ti to nemùže dát. Kdyby to bylo možné, tato „hra“ by okamžitě skončila ! Tento proces musí být kompletní, právě takový, jaký je - včetně tvého nedostatečného vědomí v tomto stadiu. Proto celý proces přijímej jako největší dar nejlaskavějšího Stvořitele. Přijímej a prožívej jej v klidu, moudrosti a radosti. Změò jej z něčeho, co jen snášíš, v něco, co použiješ jako nástroj k vytvoření nejkrásnějšího života všech dob: k naplnění svého Božího Já.“ Jak ? Jak to mohu udělat ? „Neplýtvej časem a nesnaž se v tomto svém přítomném životě odhalit všechna tajemství života. Tato tajemství nejsou tajemstvími bezdùvodně. Dùvěřuj svému Bohu. Využij přítomného okamžiku k vytváření a vyjádření toho, čím skutečně jsi. Rozhodní se, co jsi a čím chceš být, a snaž se toho dosáhnout ze všech sil. Při vytváření své nejvyšší představy vycházej z toho, co jsem ti právě řekl o čase. Budeš-li mít předtuchu „budoucnosti“, važ si toho. Vzpomeneš-li si na něco z „minulého života“, neignoruj to, ale snaž se zjistit, zda toho mùžeš nějak využít. A jestliže ti bude ukázána cesta, jak vyjádřit své Boží já v celé své nádheře, teï a tady, vydej se po ní. A cesta ti bude ukázána, protože jsi o to požádal. Už sama skutečnost, že píšeš tuhle knihu, je známkou toho, že o to žádáš, nebo? bys ji teï nemohl psát, kdybys neměl otevřenou mysl, otevřené srdce a otevřenou duši, ochotnou poznávat. Totéž platí o všech, kteří tuhle knihu právě čtou. Nebo? i oni ji píší. Jak jinak by ji teï mohli číst ? Každý vytváří všechno, co se právě děje - což znamená, že já vytvářím všechno, nebo? já jsem každý. Chápeš tu symetrii ? Uvědomuješ si tu dokonalost ? To vše je obsaženo v této pravdě: VŠICHNI JSME SOUčÁSTÍ JEDINÉHO BOHA.“ | ||