| 8 Jsou chvíle, kdy se musíte vzdát toho, čím jste, abyste mohli být tím, čím jste. Někteří Mistři vás učí tohle: nemùžete mít všechno, dokud nejste ochotni všeho se vzdát. Proto, abyste mohli zùstat mírumilovným člověkem, někdy se musíte vzdát své představy o tom, že jste člověk, který nikdy nejde do války. Historie taková rozhodnutí vyžaduje. Totéž platí o těch nejosobnějších vztazích. Život od vás někdy vyžaduje, abyste dokázali, čím jste, tím že vyjádříte nějaký aspekt toho, čím nejste. To není tak obtížné pochopit, ale některým mladým idealistùm to mùže připadat nepochopitelné. Dospělejší lidé to považují za božskou dichotomii. To neznamená, že musíte ubližovat druhým jen proto, že někdo ubližuje vám. (Ani ve vztazích mezi národy to tak nemusí být.) Znamená to, že dovolovat druhým, aby vám neustále ubližovali, nemusí být tím nejláskyplnějším chováním - jak pro vás, tak pro druhého. To vyvrací pacifistické teorie, které tvrdí, že nejvyšší láska vyžaduje, abyste neodporovali tomu, co považujete za zlo. Tady se naše diskuse opět stává ezoterickou, nebo? žádné vážné zkoumání tohoto názoru nemùže ignorovat slovo „zlo“ a z něj vyplývající odsouzení. Ve skutečnosti existují jen objektivní jevy a události. A přece od vás život vyžaduje, abyste z nekonečného množství jevù vybrali ty, které považujete za zlé - nebo? pokud to neuděláte, nemùžete považovat sebe ani nic jiného za dobré - a nemùžete poznat a vytvořit své já. Tím, čemu říkáte zlo - i tím, čemu říkáte dobro - definujete sami sebe. Největším zlem by bylo, kdybyste prohlásili, že nic zlého neexistuje. Žijete ve světě relativity, kde všechno existuje pouze ve vztahu ke všemu ostatnímu. Funkcí a smyslem vztahù je poskytnout vám pole zkušenosti, kde mùžete najít své já a neustále vytvářet to, čím jste. Být jako Bùh neznamená být mučedníkem. A už vùbec to neznamená být obětí. Na své cestě k mistrovství byste měli uznat svá zranění a škody za součást své zkušenosti a zvolit si, čím jste ve vztahu k ní. Je pravda, že nás zraòuje to, co druzí říkají a dělají - až nás to nakonec zraòovat přestane. Na vaší cestě vám pomùže naprostá upřímnost. Mluvte pravdu - laskavě, ale otevřeně. Buïte však připraveni svou pravdu změnit, když vám to diktuje vaše zkušenost. Nikdo vám neradí, abyste si mysleli, že to, co vás zraòuje, nic neznamená. Vaším úkolem je zjistit, co to znamená - a vyjádřit to. Nebo? tak se stanete tím, čím chcete být.“ Takže nemusíme být obě?mi svých vztahù, abychom je učinili posvátnými nebo abychom se zalíbili Bohu ? „Samozřejmě že ne.“ A abychom mohli říci, že jsme udělali to nejlepší, že jsme splnili svou povinnost v očích Boha, nemusíme se smiřovat s tím, když někdo napadá naši dùstojnost a hrdost nebo zraòuje naši duši a srdce ? „Ani na okamžik.“ Co bychom tedy měli slibovat ve vztazích k druhým; jaké dohody bychom měli plnit ? Jaké povinnosti vyplývají z našich vztahù ? čím bychom se měli řídit ? „Tuto odpověï neslyšíte - nebo? vám nedává žádné směrnice a ruší všechny dohody v okamžiku, kdy je uděláte. Odpověï zní: nemáte žádné závazky. Ani ve vztazích k druhým, ani v životě.“ Žádné závazky ? „Žádné závazky. Žádná omezení, pravidla ani směrnice. Nejste vázáni žádnými okolnostmi ani zákony. Nejste trestáni za žádné přestupky a nejste žádných schopni - nebo? v očích Boha neexistuje žádné urážlivé chování.“ To jsem už slyšel - toto náboženství, které říká, že „neexistují žádná pravidla“. To je však duchovní anarchie. Nemyslím si, že by to mohlo fungovat. „Nemùže to nefungovat - pokud se snažíte vytvořit své já. Když se však snažíte být něčím, co od vás očekává někdo jiný, pak se stěží obejdete bez pravidel. Nabízí se však otázka: Jestliže Bùh chce, abychom se chovali určitým zpùsobem, proč nás takové nestvořil ? Proč bychom měli s takovým úsilím překonávat to, čím jsme, abychom se stali tím, čím nás chce mít Bùh ? To chce zvídavá mysl vědět - a tato otázka je na místě. Věřící lidé vám říkají, že jsem vás stvořil menšími, než jsem já, abyste měli možnost stát se takovými, jako jsem já - tím, že se budete snažit překonat všechny přirozené sklony, které jsem vám údajně dal. Mezi tyto takzvané přirozené sklony patří sklon hřešit. říkají vám, že jste se narodili v hříchu, že zemřete v hříchu a že je to přirozené. Jedno vaše náboženství vás dokonce učí, že proti tomu nemùžete nic dělat. Na vašem jednání nezáleží. Je arogantní myslet si, že nějaká vaše činnost vám zaručí, že se „dostanete do nebe“. Existuje jen jediná cesta do nebe (spasení); ta však nezáleží na vašem jednání, ale na milosrdenství Božím, jež mùžete získat jen tím, že přijmete Syna jako Božího prostředníka. Jakmile k tomu dojde, jste „zachráněni“. Dokud se to nestane, nic z toho, co děláte, nemá žádný účinek. Jste bezcenní a nemùžete to změnit. Byli jste tak stvořeni. Proč ? To ví jen Bùh. Je možné, že se spletl. Je možné, že se mu jeho dílo nepovedlo. Je možné, že by to všechno nejraději udělal znovu. Ale takhle to je. Co dělat…“ Děláš si ze mě legraci. „Ne. Ty si děláš legraci ze mě. říkáš, že jsem stvořil nedokonalé tvory, ale vyžaduji od nich, aby byli dokonalí nebo budou zatraceni. říkáš, že jsem po několika tisících let polevil, že už nemusíte být dobří, že stačí, když se budete cítit špatně, když dobří nejste, a přijmete jako spasitele Boha, který je vždycky dokonalý, a tím uspokojíte mùj hlad po dokonalosti. říkáš, že mùj Syn kterého považujete za dokonalého - vás osvobodil z vaší nedokonalosti - z nedokonalosti, kterou jsem vám dal. Jinými slovy Boží Syn vás osvobodil od toho, co jeho Otec udělal. Mnoho z vás říká, že tak jsem to zařídil. A kdo si tedy z koho dělá legraci ?“ To je podruhé v této knize, kdy se zdá, že napadáš fundamentalistické křes?anství. To mě překvapuje. „říkáš, že „napadám“ křes?anství. Já prostě hovořím o problému. Tím však není „fundamentalistické křes?anství“, jak ses vyjádřil. Mluvím o povaze Boha a o jeho vztahu k člověku. Hovořili jsme o povinnostech v lidských vztazích a v životě. Lidé nevěří v nezávazné vztahy, protože nemohou přijmout, čím skutečně jsou. Úplné svobodě říkáte „duchovní anarchie“. Já tomu říkám Boží slib. Jedině v kontextu tohoto slibu lze uskutečnit Boží plán. Nemáte žádné závazky. Máte jen příležitosti. Příležitost, nikoli závazek je základním kamenem náboženství, základem veškeré duchovnosti. Dokud to chápete opačně, nikdy tomu neporozumíte. Vztahy - vaše vztahy ke všemu - byly stvořeny jako dokonalý nástroj vaší duše. Proto jsou všechny lidské vztahy posvátné. V tom mají mnohá náboženství pravdu. Manželství je svátost. Ne však díky jeho posvátným závazkùm. Ale spíš díky příležitosti, kterou poskytuje. V žádném vztahu nikdy nic nedělejte z povinnosti. Cokoli děláte, dělejte proto, že vám váš vztah umožòuje být tím, čím skutečně jste.“ To chápu - ale ve svých vztazích se vždycky znovu vzdávám, když začne jít do tuhého. V dùsledku toho jsem měl řadu vztahù, zatímco jsem si v dětství myslil, že budu mít jen jeden. Zdá se, že nevím, jak si udržet nějaký vztah. Myslíš, že se to někdy naučím ? Co mám dělat ? „Mluvíš tak, jako by trvání nějakého vztahu znamenalo, že je to úspěšný vztah. Neple? si trvání s kvalitou. Pamatuj si, že vaším úkolem není udržovat milostné vztahy co možno nejdéle, vaším úkolem je poznat, čím skutečně jste. Tím se nesnažím obhajovat krátkodobé vztahy - není však zapotřebí ani dlouhodobých vztahù. Nicméně bych měl dodat: dlouhodobé vztahy vám dávají příležitosti ke společnému rùstu, společnému sebevyjádření a společnému naplnění - a to je odměnou samo o sobě.“ To vím, to vím ! To jsem si vždycky myslil. Ale jak se tam dostaneme ? „Především navazujte vztahy ze správných dùvodù. Jak už jsem řekl, mnoho lidí navazuje vztahy s druhými z nesprávných dùvodù - aby nebyli osamělí, aby měli koho milovat - a to jsou ty lepší dùvody. Jiní to dělají proto, aby zachránili své ego, aby se dostali z deprese, aby obohatili svùj sexuální život, aby překonali nějaký dřívější vztah anebo aby se přestali nudit. Žádný z těchto dùvodù nefunguje, a pokud se nestane něco dramatického, nebudou fungovat ani vaše vztahy.“ Své milostné vztahy jsem nenavázal z žádného z těchto dùvodù. „S tím si dovolím nesouhlasit. Myslím, že nevíš, proč jsi je navázal. Myslím, že jsi o nich nepřemýšlel tímto zpùsobem. Nemyslím, že jsi do nich vstupoval s nějakým záměrem. Myslím, že ses prostě zamiloval.“ To je pravda. „A myslím, že jsi nepřemýšlel o tom, proč ses zamiloval. Na co jsi reagoval ? Jaké potřeby ses snažil uspokojit ? Většina lidí nachází v lásce uspokojení svých potřeb. Každý má potřeby. Jeden potřebuje to, druhý potřebuje ono. Jeden v druhém spatřujete příležitost k uspokojení svých potřeb. A tak souhlasíte s výměnou. Dám ti to, co mám já, když mi dáš to, co máš ty. Je to obchodní transakce. Ale nehovoří se o tom. říká se, „Miluji tě“, a pak přicházejí zklamání.“ To už jsi říkal. „Ano, a ty jsi to už několikrát udělal.“ Někdy se zdá, že se tato kniha pohybuje v kruhu, znovu a znovu vysvětluje totéž. „V tom se podobá životu.“ To máš pravdu. „Ty mi kladeš odpovědi a já ti na ně odpovídám. Když mi položíš tutéž otázku třemi rùznými zpùsoby, musím ti na ni odpovědět třikrát.“ Třeba doufám, že mi odpovíš jinak. Tvé odpovědi na otázky o milostných vztazích nejsou příliš romantické. Co je špatného na tom, když se někdo zamiluje, aniž o tom přemýšlí ? „Nic. Zamiluj se tímto zpùsobem do kolika lidí chceš. Chceš-li však s někým žít celý život, měl bys o tom přemýšlet. A chceš-li měnit partnerky jako ponožky - nebo, což je ještě horší, zùstat jen s jednou, protože si myslíš, že musíš, a pak žít v tichém zoufalství - klidně v tom pokračuj.“ Dobře, dobře. Rozumím. Bože, ty jsi ale neústupný. „Pravda je neústupná. Nikdy tě nenechá na pokoji. Stále tě pronásleduje a ukazuje ti, co je skutečnost. Mùže to být otravné.“ Tak dobře. Chci najít nástroje, které by mi pomohly udržet dlouhotrvající vztah - a ty říkáš, že jedním z nich je začít takový vztah cílevědomě. „Ano. Ty a tvá partnerka byste měli mít nějaký cíl. Jestliže se oba vědomě shodnete na tom, že cílem vašeho vztahu je vytvoření příležitosti, nikoli závazku - příležitosti k rùstu, k sebevyjádření, k povznesení vašeho života na vyšší úroveò, k odstranění všech nesprávných myšlenek a ke konečnému sjednocení s Bohem skrze spojení vašich duší - jestliže uděláte takový slib - pak váš vztah začne velmi dobře.“ Ani to však není zárukou úspěchu. „Chceš-li v životě záruky, pak nechceš život. Chceš nacvičovat scénář, který už byl napsán. Život nedává žádné záruky, nebo? ty by zmařily celý jeho smysl.“ Rozumím. Takže teï jsem začal „velmi dobře“. A jak mám pokračovat ? „Uvědom si, že tě čekají těžké chvíle a problémy. Nevyhýbej se jim. Vítej je. Buï za ně vděčný. Dívej se na ně jako na dary od Boha; jako na příležitosti vykonat v životě to, co chceš. Nedívej se na svou partnerku jako na nepřítele. Nedívej se na nikoho a na nic jako na nepřítele - ani jako na problém. Dívej se na každý problém jako na příležitost.“ Vím, vím - „rozhodni se a buï tím, čím skutečně jsi.“ „Správně ! Začínáš to chápat ! Začínáš tomu rozumět !“ Vypadá to jako dost nudný život. „V tom případě si dáváš příliš nízké cíle. Rozšiř své obzory. Prohlub svou vizi. Snaž se v sobě najít víc. Snaž se najít víc i ve své partnerce. Nikomu neublížíš, když v něm budeš vidět víc, než ti ukazuje. Nebo? v každém je víc. Mnohem víc. Lidé to neukazují jen ze strachu. Jakmile si však uvědomí, že v nich vidíš víc, nebudou se bát ukázat to.“ Lidé se obvykle chovají podle našich očekávání. „Tak nějak. Nelíbí se mi slovo „očekávání“. Očekávání ničí vztahy. řekněme, že v sobě lidé vidí to, co v nich vidíme my. čím větší je naše vize, tím ochotněji vyjádří tu část svého já, kterou jsme jim ukázali. Není snad pravda, že tak fungují všechny skutečně požehnané vztahy ? Není to součást léčebného procesu - procesu, v němž dáváme lidem povolení zbavit se všech falešných představ, které o sobě měli ? Nedělám totéž pro tebe v této knize ?“ Děláš. „A to je úkolem Boha. Úkolem duše je vzbudit tě. Úkolem Boha je vzbudit všechny ostatní.“ Děláme to tak, že vidíme druhé takové, jací jsou - a připomínáme jim to. „Mùžeš to dělat dvěma zpùsoby - mùžeš jim připomínat, čím jsou (velmi obtížné, protože ti nebudou věřit), a mùžeš připomínat sobě, čím jsi ty (mnohem snazší, nebo? od nich nevyžaduješ, aby ti věřili, stačí, když si věříš sám). Tím, že budeš neustále vyjadřovat sám sebe, připomeneš druhým, čím jsou oni, nebo? se v tobě budou vidět. Mnoho Mistrù bylo posláno na Zem, aby projevili tuto věčnou Pravdu. Jiní, například Jan Křtitel, přišli jako poslové, aby nádhernými a jasnými slovy rozšiřovali Pravdu. Tito poslové byli nadaní neobyčejnou schopností vidět a přijímat věčnou Pravdu a pak srozumitelným zpùsobem předávat složité myšlenky masám. Ty jsi takovým poslem.“ Já ? „Ano. Věříš tomu ?“ Je to velmi obtížné. Všichni chceme být mimořádní... „... všichni jste mimořádní...“ ... moje ego se snaží probudit ve mně pocit, že jsem „vyvolený“ pro nějaký úžasný úkol. Musím s ním neustále bojovat, musím očiš?ovat každou svou myšlenku, slovo a čin, abych se vyvaroval osobního povyšování. Takže je velmi obtížné slyšet, co říkáš, protože to lichotí mému egu, proti kterému celý život bojuji. „To vím. A ne vždy se ti to dařilo.“ Bohužel musím souhlasit. „Ale kdykoli ses obrátil k Bohu, svého ega ses vzdal. Mnoho nocí jsi prosil o vysvětlení, nikoli aby ses obohatil, ale z čisté a hluboké touhy po poznání.“ Ano. „A sliboval jsi znovu a znovu, že jestliže tě osvítím, strávíš zbytek svého života - každý bdělý okamžik - rozšiřováním věčné Pravdy... nikoli abys získal slávu, ale z hluboké touhy skoncovat s bolestí a utrpením druhých; z touhy přinést jim radost a pomoc a léčení; z touhy sjednotit druhé v Bohu.“ Ano. Ano. „A proto jsem si tě vybral za svého posla. Tebe a mnoho dalších. Nebo? v nejbližší budoucnosti bude svět potřebovat mnoho trumpet. Bude potřebovat mnoho hlasù, aby hlásaly slova pravdy a léčení, po kterých miliony touží. Svět bude potřebovat, aby se spojilo mnoho srdcí, která jsou připravena vykonávat práci Boží. Mùžeš upřímně říci, že si to neuvědomuješ ?“ Nemohu. „Mùžeš upřímně popřít, že proto jsi ke mně přišel ?“ Nemohu. „Jsi připraven, v této knize, hlásat svou vlastní věčnou Pravdu a oznámit a vyjádřit Boží slávu ?“ Musím do knihy zahrnout těch několik předešlých vět ? „Nemusíš udělat nic. Pamatuj si, že v našem vztahu nemáš žádné závazky. Pouze příležitost. Není právě tohle pří1ežitost, na kterou jsi čekal celý život ? Nevěnoval jsi své já tomuto poslání - a přípravě na ně - od prvních okamžikù svého mládí ?“ Věnoval. „Nedělej tedy to, co musíš, ale to, k čemu máš příležitost. Proč bys tohle všechno nedal do naší knihy ? Nebo si myslíš, že chci, abys byl tajným poslem ?“ Myslím, že ne. „Prohlásit se za Božího posla vyžaduje velkou odvahu. Svět by tě přijal mnohem ochotněji, kdybys byl čímkoli jen ne Božím poslem. Každý mùj posel byl zneuctěn. Žádný nezískal slávu, všichni jen trpěli. Jsi ochoten ? Chce tvé srdce rozšiřovat Pravdu Boží ? Jsi ochoten snášet výsměch lidí ? Jsi připraven vzdát se slávy na Zemi a místo toho realizovat svou duši ?“ Jak tě tak poslouchám, najednou mi to připadá velmi obtížné, Bože. „Chceš snad, abych tě klamal ?“ To ne, ale nemusíme mluvit tak vážně. „Máš pravdu, proč neukončit tuto kapitolu vtipem ?“ Dobrý nápad. Znáš nějaký ? „Já ne, ale ty. řekni ten vtip o malé holčičce...“ Ach ano, ten. Dobře. Jednoho dne přišla matka do kuchyně, kde seděla její malá dcerka a kreslila nějaký obrázek. „Co to kreslíš ?“ zeptala se matka. „Kreslím Boha, mami,“ odpověděla holčička s rozzářenýma očima. „To je hezké,“ řekla matka. „Ale nikdo neví, jak Bùh vypadá.“ „Tak mě to nech alespoò dokončit...“ zašvitořila holčička. „To je krásný vtip. A víš, co je na něm nejkrásnější ? Že holčička nikdy nepochybovala o tom, že ví, jak mě nakreslit !“ Ano. „Teï ti řeknu jeden příběh a tím ukončíme tuto kapitolu.“ Dobře. „Byl jednou jeden muž, který začal psát knihu. Každý den bral do ruky tužku a papír - někdy uprostřed noci - aby si zapsal každou svou inspirující myšlenku. Nakonec se ho jeden přítel zeptal, co píše. „Zapisuji velmi dlouhý rozhovor s Bohem.“ „To je velmi pěkné,“ řekl přítel povzbudivě. „Ale nikdo vlastně neví, co by Bùh řekl.“ „Nech mě to alespoò dokončit,“ usmál se muž.“ | ||