| ÚVOD Tohle je neobyčejný dokument. Je to poselství od Boha. Bùh v něm navrhuje sociální, sexuální, školskou, politickou, ekonomickou a teologickou revoluci, jakou jsme nikdy neviděli a jakou jsme si jen zřídkakdy představovali. Tento návrh odpovídá touhám obyvatel této planety. říkáme, že chceme vytvořit lepší život pro všechny, že chceme dosáhnout vyšší úrovně vědomí, že chceme najít nový svět. Bùh nás neodsoudí, a? se rozhodneme udělat cokoli, ale když si vybereme tohle, ochotně nám ukáže cestu. Nebude nás však nutit, abychom se jeho radou řídili. Ani teï, ani nikdy jindy. Slova v této knize jsou pro mě zároveò fascinující, znepokojující, podnětná a povznášející. Fascinující jsou proto, že mi jejich dosah vyráží dech. Znepokojující jsou proto, že mi ukazují sama sebe - i lidstvo - velice znepokojujícím zpùsobem. Podněcující jsou proto, že mě podněcují takovým zpùsobem, jakým mě předtím nikdy nic nepodnítilo. Vyzývají mě, abych se stal lepším a větším člověkem, abych se stal zdrojem světa, v němž nebude existovat zlost, malicherná žárlivost, sexuální poruchy, ekonomická nespravedlnost, sociální nerovnost, politické pokrytectví, šikanování a mocenské boje. Povznášející jsou proto, že mi dávají naději, že tohle všechno je možné. Jsme schopni takový svět skutečně vytvořit ? Bùh říká, že ano, ale že to musíme opravdu chtít. Tato kniha je skutečný rozhovor s Bohem. Je druhou v řadě tří knih zachycujících rozhovor, který začal před pěti lety - a pokračuje dodnes. Nemusíte věřit, že tato látka skutečně pochází od Boha, a já ani nepotřebuji, abyste tomu věřili. Pro mě je dùležité jen to, zda má nějakou cenu, zda přináší nějaké poznání, zda podněcuje nějaké nové touhy nebo propaguje nějakou užitečnou změnu v našem každodenním životě na Zemi. Bùh ví, že se něco musí změnit. Nemùžeme pokračovat stejným zpùsobem jako dodnes. Trilogie „Hovory s Bohem“ začala v květnu 1995, kdy vyšla první kniha. Tato kniha, pojednávající především o mých osobních problémech, změnila mùj život. Změnila také mnoho dalších životù. Během několika týdnù se začala neuvěřitelně rychle prodává. Koncem prvního roku se prodávalo dvanáct tisíc výtiskù měsíčně. Samozřejmě že její „autor“ byl stěží neznámý. A právě to ji učinilo tak zajímavou a pùsobivou. Jsem velmi vděčný, že jsem součástí tohoto procesu, během kterého si začínají tisíce lidí opět uvědomovat některé dùležité pravdy. Velmi mě těší, že tolik lidí našlo v mé knize něco hodnotného. Musím vám říci, že jsem měl zpočátku strach. Napadlo mě, že si o mně lidé budou myslit, že jsem blázen trpící velikášstvím. Nebo že se budou mou radou řídit, když uvěří, že byla skutečně inspirována Bohem. A proč jsem z toho měl strach ? To je jednoduché. Věděl jsem totiž, že všechno, co jsem napsal, mùže být mylné. A pak jsem začal dostávat dopisy. Dopisy z celého světa. A najednou jsem porozuměl. V hloubi duše jsem všechno pochopil. Byla to pravda. Právě to potřeboval svět slyšet, a přesně v pravý čas ! (Samozřejmě že pojmy „pravý“ a nepravý“ mají smysl jen v rámci relativní zkušenosti naší existence. Chci prostě říci, že kniha se strefila do černého, za předpokladu, že na této Zemi chceme být tím, co říkáme.) Nyní vychází druhá kniha a já mám opět strach. Tato kniha pojednává jednak o širších aspektech našeho individuálního života a jednak o geofyzikální a geopolitické problematice, která má celosvětové dùsledky. Proto se domnívám, že v ní prùměrný čtenář najde mnohem víc myšlenek, s nimiž možná nebude souhlasit. A proto mám strach. Mám strach, že se vám nebude líbit, co tu budete číst. Mám strach, že mě budete považovat za „špatného“. Mám strach, že píchnu do vosího hnízda, že rozpoutám bouři. A opět mám strach, že se ve všem mohu mýlit. Samozřejmě bych měl být moudřejší a nebát se. Koneckoncù, nečetl jsem svou první knihu ? Tak vidíte. Opět to moje lidství. Pochopte, že tyto transkripce nepublikuji proto, abych lidmi otřásl. Chci vám jen pravdivě říci, co mi Bùh odpověděl na mé otázky. Slíbil jsem mu, že to udělám - že uveřejním tyto rozhovory - a nemohu ten slib nedodržet. I vy musíte splnit svùj slib. Je jasné, že jste slíbili, že dovolíte, aby všechny vaše myšlenky a názory byly neustále kritizovány. Je jasné, že jste se rozhodli neustále rùst. Jedině takoví lidé budou číst tuto knihu. Takže se zdá, že jsme v tom společně. A není čeho se bát. Jsme to, co jsme, a proto děláme to, co děláme. Když zùstaneme věrní sami sobě, nemusíme mít z ničeho strach. Dnes vím, co jsem pravděpodobně věděl vždycky - že jsme všichni poslové, vy i já. Kdybychom jimi nebyli, nepsal bych tuto knihu a vy byste ji zajisté nečetli. Jsme poslové a čeká nás spousta práce. Především se musíme ujistit, že skutečně rozumíme poselství, které nám bylo předáno v Hovorech s Bohem. Zadruhé toto poselství musíme začlenit do svého života, aby se stalo funkčním. A zatřetí je musíme předávat druhým tak, že jim budeme příkladem. Jsem rád, že jste se na tuto cestu vydali se mnou. S vámi je to mnohem snadnější a zajímavější než bez vás. A nyní se projděme těmito stránkami. Možná to bude občas trochu nepříjemné. Není to jako první kniha. Ta byla jako Boží objetí, příjemné, vřelé objetí. Druhá kniha bude spíš láskyplným zacloumáním. Bude to upozornění, že je čas probudit se. Výzva dosáhnout vyšší úrovně. Vždycky existuje vyšší úroveò. Vaše duše - která přišla na tento svět, aby tu prožila bohatý život - nechce, abyste odpočívali. Ačkoli všechno záleží na vás, vaše duše si přeje, abyste sami se sebou nebyli nikdy příliš spokojení a abyste se nestali lhostejnými. Nebo? ve svém světě toho musíte hodně změnit a především musíte dotvořit sami sebe. Vždycky je před vámi nějaká nová hora, na kterou je třeba vystoupit, nové území, které je třeba prozkoumat, nový strach, který je třeba překonat. Vždycky existuje krásnější místo, vyšší myšlenka, větší vize. Takže tato kniha nebude možná tak příjemná jako kniha první. Nicméně pokračujte ve čtení, i když se nebudete cítit ve své kùži. Neopouštějte člun, jakmile se začne houpat. Začněte žít podle nového modelu. Anebo, což je ještě lepší, pomáhejte nový model vytvářet svým vlastním příkladným životem. Neale Donald Walsch Ashland, Oregon březen 1997 1.kapitola Děkuji vám, že jste přišli. Děkuji vám za to, že jste tady. Schùzka byla sice předem domluvena, ale přesto jste nemuseli přijít. Mohli jste se rozhodnout, že nepřijdete. Místo toho jste se rozhodli, že tu budete ve smluvenou hodinu, na smluveném místě, aby se vám tato kniha dostala do ruky. A tak vám děkuji. Jestliže jste to všechno udělali podvědomě, aniž jste věděli, co děláte a proč, mùže vám to být záhadou a stručné vysvětlení je možná na místě. Především mi dovolte, abych vás upozornil, že tato kniha se vám dostala do ruky v pravý čas. Možná si to ještě neuvědomujete, ale až prožijete všechno, co vás čeká, budete si tím naprosto jistí. Všechno se děje podle dokonalého řádu; skutečnost, že tato kniha vstoupila do vašeho života, není žádnou výjimkou. Co se právě stalo, je přesně to, co jste hledali a po čem jste už dlouho toužili. Právě jste se setkali s Bohem, někteří z vás možná poprvé. Tohle je spojení. Skutečné spojení. Bùh s vámi teï bude hovořit, skrze mě. Ještě před několika lety bych to neřekl; teï to však říkám, protože jsem s ním už podobný rozhovor měl a vím tedy, že něco takového je možné. Nejenže je to možné, ale děje se to stále. Stejně jako se to děje právě teï, právě tady. Musíte si uvědomit, že jste to částečně zpùsobili, stejně jako jste zpùsobili, že se vám tato kniha dostala do rukou v tomto okamžiku. Všichni vytváříme události ve svém životě a všichni spolupracujeme s velkým Stvořitelem. Poprvé jsem za vás hovořil s Bohem v letech 1992 - 93. Napsal jsem mu tehdy rozzlobený dopis, v němž jsem se ho ptal, proč mùj život musí být tak monumentálním zápasem a neúspěchem. Ve všem, počínaje mými romantickými, rodinnými i pracovními vztahy a konče mým zdravotním stavem - ve všem - mě pronásledoval jeden neúspěch za druhým. Ve svém dopise jsem žádal Boha, aby mi řekl, proč tomu tak je - a co musím udělat, abych svùj život změnil. Ke svému velkému překvapení jsem dostal odpověï. Tuto odpověï jsem publikoval v květnu 1995 pod titulem „Hovory s Bohem, kniha první“. Možná jste o ní slyšeli nebo ji dokonce četli. Jestliže ano, pak nepotřebujete žádný další úvod. Jestliže jste mou první knihu nečetli, doufám, že si ji brzy přečtete, nebo? v ní popisuji mnohem podrobněji, jak to všechno začalo, a odpovídám na rùzné otázky týkající se našeho osobního života - otázky týkající se peněz, lásky, sexuality, Boha, zdraví a nemoci, jídla, mezilidských vztahù, „správné práce“ a mnoha dalších aspektù každodenního života - jimiž se tady nezabývám. Jestliže existuje něco, co si přeji, aby Bùh dal světu, pak jsou to informace obsažené v mé první knize. Jak se dalo očekávat („Odpovím ti, ještě než se zeptáš.“), Bùh to již udělal. A tak doufám, že si po přečtení této knihy (nebo ještě dřív) přečtete i mou první knihu. Je to pouze otázka volby, stejně jako vás volba přivedla právě teï k této knize. Stejně jako vás volba vedla ke všemu, co jste kdy prožili. (Tato myšlenka je vysvětlena v mé první knize.) Tyto odstavce jsem napsal v březnu 1996 jako stručný úvod k informacím, které následují. Stejně jako v první knize, i tady byl proces, jakým tyto informace „přišly“, velice jednoduchý. Na prázdný papír jsem napsal otázku - jakoukoli otázku… obvykle první, která mě napadla - a ještě než jsem ji napsal, byla zodpovězena, jako by mi někdo šeptal do ucha. Psal jsem podle diktátu ! Všechno v této knize kromě těchto úvodních řádek jsem napsal od jara 1993 do léta 1994. A teï bych vám to rád prezentoval tak, jak mi to bylo předáno... * * * Jsou velikonoce 1993 a - jak mi bylo řečeno - jsem tady. Jsem tady, s tužkou v ruce, s poznámkovým blokem před sebou, připraven k psaní. Myslím, že bych vám měl říci, že mě Bùh požádal, abych tu byl. Domluvili jsme si schùzku. Dnes začneme psát druhou knihu, druhou knihu trilogie, kterou Bùh a já a vy prožíváme společně. Nemám ani tušení, o čem tato kniha bude. Nemám žádný plán. žádný ani mít nemohu. Já totiž nerozhoduji o tom, co v ní bude. O tom rozhoduje Bùh. V roce 1992, na Boží hod velikonoční - přesně před rokem - se mnou začal hovořit Bùh. Vím, že to zní směšně, ale stalo se to. Tento rozhovor nedávno skončil. Bylo mi řečeno, abych si odpočinul... ale byl jsem také informován, že v rozhovoru budeme pokračovat dnes. I vy máte smluvenou schùzku. Právě jste na ni přišli. Je mi, jasné, že tato kniha se píše nejen pro mě, ale také pro vás skrze mě. Zřejmě už dlouho hledáte Boha - a jeho slovo. Stejně jako já. Dnes ho budeme hledat společně. To je vždycky ten nejlepší zpùsob. Společně. Boha nikdy nenajdeme sami. To má dvojí smysl. Chci říci, že Boha nikdy nenajdeme, dokud jsme sami. Abychom zjistili, že nejsme odděleni od Boha, musíme si uvědomit, že nejsme odděleni jeden od druhého. A dokud si neuvědomíme, že jsme všichni součástí jednoho Boha, nepochopíme, že my a Bùh jsme totéž. Bùh od nás není oddělen, nikdy, my si jen myslíme, že jsme odděleni od něho. To je běžný omyl. Také si myslíme, že jsme odděleni jeden od druhého. Takže nejrychleji najdeme Boha, když najdeme jeden druhého. Když se přestaneme skrývat jeden před druhým. A samozřejmě, když se přestaneme skrývat sami před sebou. Nejrychlejší zpùsob, jak se odnaučit skrývat, je začít mluvit pravdu. říkat pravdu každému. A vždycky. Začněte mluvit pravdu teï hned, a nikdy nepřestaòte. Začněte říkat sami sobě pravdu o sobě. Pak si říkejte pravdu o někom druhém. Pak říkejte druhému pravdu o sobě. Pak říkejte druhému pravdu o něm. A nakonec říkejte každému pravdu o všem. Tohle je pět úrovní pravdomluvností. Tohle je cesta ke svobodě. Pravda vás osvobodí. Tato kniha je o pravdě. Ne o mé pravdě, nýbrž o pravdě Boží. Mùj první rozhovor s Bohem skončil asi před měsícem. Předpokládám, že tento rozhovor bude probíhat podobně. To znamená, že já se budu ptát a Bùh mi bude odpovídat. A teï přestanu mluvit a dám mu otázku. Bože, bude to tak ? „Ano.“ To jsem si myslil. „Jenže v této knize budu hovořit o některých věcech, aniž se na ně zeptáš. Jak víš, to jsem v první knize moc nedělal.“ A proč to budeš dělat teï ? „Protože tato kniha se píše na mou žádost. Tentokrát jsem tě pozval - jak už jsi ostatně řekl - kdežto první knihu jsi začal psát sám. Měl jsi svùj program. V této knize žádný program nemáš, budeš vykonávat mou vùli.“ Ano. Správně. „A to je velmi dobré, Neale. Doufám, že ty - i ostatní - to budete dělat často.“ Ale já si myslil, že tvá vùle je má vùle. Jak mohu nevykonávat tvou vùli, když je stejná jako moje ? „To je složitá otázka - a není špatné začít náš rozhovor právě touto otázkou. Vra?me se však trochu zpátky. Nikdy jsem neřekl, že má vùle je tvá vùle.“ Ale ano ! V minulé knize jsi mi řekl naprosto jasně: „Tvá vùle je má vùle.“ „Ano, ale to není totéž.“ Není ? To bych nikdy neřekl. „Když řeknu: „Tvá vùle je má vùle,“ není to totéž, jako kdybych řekl: „Má vùle je tvá vùle.“ Kdybys vždycky vykonával mou vùli, nemusel bys dělat nic jiného, abys dosáhl osvícení. Byl bys už dávno osvícený. Kdybys jen jediný den vykonával mou vùli a nic jiného, dosáhl bys osvícení. Kdybys byl celý život vykonával mou vùli, nemusel bys teï psát tuhle knihu. Takže je jasné, že jsi mou vùli nevykonával. Většinou ani mou vùli neznáš.“ Neznám ? „Ne, neznáš.“ Proč mi tedy neřekneš, co je tvá vùle ? „říkám ti to, ale ty neposloucháš. A když posloucháš, dobře mě neslyšíš. A když slyšíš, nevěříš tomu, co slyšíš. A když věříš tomu, co slyšíš, stejně se neřídíš mými pokyny. Takže říci, že má vùle je tvá vùle, je prokazatelně mylné. Na druhé straně tvá vùle je má vùle. Zaprvé proto, že ji znám. Zadruhé proto, že ji přijímám. Zatřetí proto, že ji chválím. Začtvrté proto, že ji miluji. Zapáté proto, že ji uznávám a považuji za svou vlastní. To znamená, že máš svobodnou vùli - a že ji činím svou vlastní skrze bezpodmínečnou lásku. Aby tvá vùle byla má vùle, musel bys dělat totéž. Zaprvé bys ji musel znát. Zadruhé bys ji musel přijmout. Zatřetí bys ji musel chválit. Začtvrté bys ji musel milovat. A zapáté bys ji musel považovat za svou vlastní. Za celou historii lidstva to dělalo jen několik z vás dùsledně. Někteří to dělají skoro vždycky. Mnoho lidí to dělá často. Velké množství to dělá občas. A prakticky každý to dělá jen málokdy - zatímco někteří to nedělají nikdy.“ Do které skupiny patřím já ? „Záleží na tom ? Do které skupiny chceš ode dneška patřit ? Není to dùležitější otázka ?“ Ano. „A tvoje odpověï ?“ Rád bych patřil do první skupiny. Rád bych znal a vykonával tvou vùli pořád. „To je chvályhodné, ale pravděpodobně nemožné.“ Proč ? „Protože se musíš ještě hodně zdokonalit, než toho budeš schopen. A přece ti řeknu tohle: Mohl bys dosáhnout božské přirozenosti v tomto okamžiku, kdyby ses rozhodl. Tvùj vývoj nemusí trvat tak dlouho.“ Tak proč to trvá tak dlouho ? „Proč asi ? Na co čekáš ? Přece si nemyslíš, že tě zdržuji.“ Ne. Je mi jasné, že se zdržuji sám. „To je dobře. Jasné pochopení je prvním krokem k dokonalosti.“ Rád bych jí dosáhli Jak to mohu udělat ? „Pokračuj ve čtení této knihy. Zavedu tě tam.“ | ||